Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ve Švédsku to žije! V této zemi se dobré muzice odjakživa daří. Ať už popové nebo rockové. Hloupostí je samozřejmě plno všude, ani Švédsko není výjimkou. Nicméně, možná je něco dobrého v místní vodě, a tak se tamní muzikanti rodí talentovaní a s velkou vášní pro metalovou muziku všech chutí. Další a další generace přináší metalovému stylu obohacení, živí svojí vášní oheň a přenáší jej generacím dalším. Tady metalový styl nestárne a nedrží jeho otěže pouze šedivějící a plešatící ikony. Mezi mladé interprety lze ještě s přivřením oka zařadit i dvojici Flagellant a Orcivus, kteří letos spojili své síly a nahráli zajímavé, bezejmenné split album.

Flagellant stejně jako Orcivus brázdí scénu cca dvanáct let a obě kapely mají na kontě vyjma splitek dvě dlouhohrající alba. Jak Flagellant, tak i Orcivus se po těchto dvou nahrávkách odmlčeli na delší dobu a postupně najíždí krátkometrážními formáty. Nutno přiznat, že obsahově jsou jejich příspěvky velmi zajímavé. Více asi řeknou dlouhohrající desky, nicméně aktuální splitko stojí za přestřel.

Je mi jasné, že se někomu při vyslovení výrazu současná blacková scéna, moderní black… obrátí kufr a představí si fousaté mladíky, post/móresy, nebo technické zběsilosti… Nic podobného nečekejte v případě Flagellant ani Orcivus. Stejně jako před časem obohatili starý styl krajané Watain, Ondskapt nebo Valkyrja, můžou být příjemným zpestřením právě Flagellant a Orcivus. Jména slavnějších kolegů jsem nezmínil jen tak z plezíru. Je znát, že zejména Watain byli hnacím pohonem v počátcích Flagellant a Valkyrja s Ondskapt hráli svoji roli u Orcivus.

Společné album si kapely rozdělily na půl. Každá přispěla čtveřicí skladeb. Flagellant sází na čistotu black metalu. Nemají rádi disonanci nebo blasfemický bordel. Skladby jsou unášeny poctivým řemeslem a pečlivou stavbou. Vůdčí je riffing a temná atmosféra. Kytaristé se nebojí heavy či thrashových vyhrávek, basa drhne jak rašple. Hlavní slovo si nebere ani tak frontman sípavým hlasem, jako výborný bubeník, který mocným úderem udává tempo a rozvíjí pestrost rytmů strunných nástrojů. Nejsilnější se jeví třetí The Fires Are Lit s neskutečným ústředním riffem a podmanivou aurou v počátku sloky.

Orcivus jsou těmi éteričtějšími z dvojice. Zdánlivě se příliš od Flagellant neliší, přece jen hrají stejný styl, jedná se o vrstevníky a evidentně mají obdobné inspirační zdroje. Jejich black je zlejší, možná krapet originálnější, méně heavy a už vůbec ne thrash. Orcivus mají potenciál posluchače zaujmout a vyhodit jej z rovnováhy více než jejich kolegové. Tempo skladeb mají podstatně svižnější, i zvuk je důraznější. Kytarovými efekty obohacené skladby mají charakter rituálního kultu. Vše je ovšem o ústřední dvojici, všeumělci Perditorovi a hlasovém diktátorovi, skřípějícímu démonu Mortiferovi. Obě složky spolu krásně souzní. Užívám si valivé krásy závěrečné Tattered Beliefs s jejími akustickými vyhrávkami uprostřed hlomozících elektrických kytar.

Split album Flagellant s Orcivus byl výborný nápad, ať už napadl kohokoliv. Oba spolky jím chtějí posluchačstvu říct, že jsou stále zde a že mají pořád co říct. Netrpělivě čekám, kdy se objeví informace o připravovaných dlouhohrajících deskách. Pak se ukáže…