Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fluisteraars - Bloem

FluisteraarsBloem

Victimer24.6.2020
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Ukázková rovnováha mezi bodáním do vosích hnízd a melancholickým lelkováním na rozkvetlých loukách.

Přibyla mi do kolonky dosud neslyšených kapel další slibná akvizice. A přitom se mi krásně trefila do vkusu. Stačilo jen jednoho dne sledovat komunikaci mezi kolegy Garmfrostem a Dagonem a vzít si z ní to podstatné. Že zdravím Unholy Pagan Fire!


Fluisteraars patří mezi kapely, jejichž black metal si nepotrpí na okázalosti. Žádné hrdé pózy a nalíčení, žádné tepání do kostelních sborů a víry obecně. Stylizace kapely není o vizuálním zlu. Fluisteraars jsou dva pohodáři, kteří svůj black krotí melancholií lesních procházek a klidným sledováním noční oblohy. Dbají na to nechat všechnu špínu světa řádně splavit, nejlépe někde daleko od civilizace. Když půjdeme po jejich stopách, octneme se blízko stylového průsečíku kapel Wolves in the Throne Room a Wiegedood. Tak Fluisteraars alespoň vnímám já.

 


Těch přirovnání a zařazení může být samozřejmě víc. Dvojice má na kontě již své třetí album, přičemž minulost souboru mi byla až do této chvíle zapovězena. Ale nevadí, chuť jsem si výrazně spravil aktuálním dílem Bloem (květ). Zlo v podání kapely není zlem v pravém slova smyslu, ale příjemně namíchaným koktejlem temp a nálad, kdy se hledá rovnováha mezi melodiemi a brutalitou. Nutno dodat, že nejen hledá, ale i nachází. Fluisteraars se povedlo zahrát optimální polohu mezi sypáním uhláků do babiččina sklepa a čundrem s kamarádem, na kterém dostává průchod volnost a čerstvý vzduch.


Bloem je skutečným květem na blackmetalovém poli. Nenáročná a příjemná půlhodinka v podání pěti skladeb, které se sympaticky krčí v podzemí a mezitím stíhají malovat na oblohu. Tvorba Bloem je mixem epiky a přímočarosti, kdy bych vyzdvihnul hlavně smysl pro to zůstat nohama na zemi a nepouštět se příliš daleko. Takto to kapele nesmírně sluší. I ve Fluisteraars je kus hrdé výpravnosti, ale nedělají z ní středobod vesmíru a jen ji ve vší slušnosti pustí ke slovu, protože i ona má něco na srdci. Snad jediným "výstřelkem" alba v tomto směru je lehká hra se zkreslením v Nasleep a dechy v závěrečné Maanruïne. Oboje funguje, ani jedno neruší poklidnou atmosféru desky.

 


Album se zprvu tváří nenápadně, možná i monotónně. Je to způsobeno právě tím celkově skromnějším přístupem. Je potřeba nechat skladbám dostatek času, aby skutečně vyjevily, co v nich vězí. A je pravda, že až pak Bloem ukáže svou pravou tvář. Fluisteraars jsou velmi šikovní v prolínání nálad, deska je jednoduchá a kompozičně zvládnutá poslechovka do nepohody. Nic komplikovaného, nic teatrálního ani nadutého. Plynulost a melancholický spád v přímém přenosu. Jsem naprosto spokojen.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 26.6.20 14:11odpovědět

Jsem u druhýho songu a už mám na jazyku album roku. To je taková krása.

Garmfrost / 25.6.20 9:24odpovědět

Cajk :)

Dagon / 25.6.20 6:46odpovědět

Výborný vkus, kolega.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky