Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Flynotes - Child In The Woods

FlynotesChild In The Woods

Bhut13.4.2019
Zdroj: CD // promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Flynotes svou verzi psychedelického rocku hrnou bez ohledu na trendy zbytku světa. Není to kapela, co se snaží dělat muziku násilně složitě, přesto se jim jistá neuchopitelnost občas zadaří. Tenhle rock v sobě má i něco tajuplného a zvláštního.

Kolega Jirka D. nedávno psal recenzi na kapelu Transnadežnosť a já bych její slova mohl aplikovat i na Flynotes. Ale než prosté opisování od kolegy, zkusím vnést do situace trochu svého pohledu. Pro všechny případy však uvedu, že nejenže kapely budí stejný dojem, ale jsou i ze stejné země (Rusko) a dokonce spolu odehráli i nějaký ten koncert. Takže srovnávat určitě lze.

 

Album Child In The Woods je třetí deskou, kterou tahle psychedelicko rocková banda stvořila. Najdeme na něm osm instrumentálních skladeb, které se houpají v klidném tempu a svého posluchače nenutí k divočení. Začátek desky je celkem slibný a rozdané karty mají výjevy stoneru, jenže asi v páté minutě se to všechno zlomí, protože se ke slovu dostává theremin a ten může být v rukou psychedelických rockerů nebezpečný. Takže žádné znělky z Midsomeru zde nečekejte. V tenhle moment zaručeně zbystříte, ale nijak zvlášť podivínská tahle pasáž zase není. Jen je správně vyšinutá a dává dobře tušit, že tak jednoduché to zase nebude. S dalšími skladbami se pak prohlubuje význam slova psychedelie, ale ve výsledku stejně vítězí onen stoner, potažmo post-metal/rock.

 

 

Vím, že je to trochu zapeklité, ale je to tak. Ovšem, když už se kapela rozhodla hrát muziku bez zpěvného doprovodu, musí přijít s něčím, co některé pasáže nakopne jinak, než vokální linkou. Z toho důvodu se skoro zdá, že chvíli nepostojí v jedné poloze. Střídají se melodie, střídají se blázniviny a střídají se i nástroje. Nahrávka dokáže snadno zabavit a nalákat k opětovnému přehrávání, ale přesto v sobě má nějaký zvláštní zakletý drahokam, který tu krásu a milost desky nemilosrdně bourá. Zní to divně, ale je to tak. Možná to chce nehledat v albu to, co v něm není a ani nemůže být. Třeba já jsem zpočátku, snad díky názvu desky, očekával trochu toho lesnictví ve stylu Hexvessel a nějakou tu houbičku bych ve výsledné smaženici také uvítal, ale neděje se tak. Rovněž se mi vybavili asociace s americkou scénou, ale to se také ukázalo jako liché.

 

Flynotes jsou jednoduše sami sebou a svou verzi barevného rocku hrnou bez ohledu na trendy zbytku světa. Ostatně, v tom jim dobře nahrává už samotná země původu. Do široka rozevřený rock nechává vyniknout nejtajnějším hudebním tužbám autorů, kteří skrze své nástroje putují od jedné fantazie ke druhé. Poslech alba je pak plný různých překvapení a zajímavých preludií, které však nijak okatě nevybočují od pomyslného řádu svého žánru. Takže pokud chcete trochu netradiční verzi psychedelického rocku se šlapavým výrazem stoneru – Flynotes mohou být vašimi oblíbenci. Není to kapela, co se snaží dělat muziku násilně složitě a do jedné písně nacpat co nejvíc nesourodých prvků a zvratů. Tohle kormidlo se netočí tak divoce, jen si občas zalumpačí, ale jináč drží správný kurz. Směle do toho.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky