Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Foo Fighters - Wasting Light

Foo FightersWasting Light

David13.5.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Technics SL-PS770D, Raveland X 2508
VERDIKT: Příjemné, lehce poslouchatelné, skvělé na odreagování. Přesně takoví jsou Foo Fighters, takové je Wasting Light.

Nové album Foo Fighters předcházela celá řada zvěstí o definitivním vyrovnání se s minulostí, Dave se podle svých vyjádření konečně vymanil ze stínu Nirvany, a tak do svých Foos znovu přizval jako právoplatného člena kapely Pata Smeara, usměvavého, zasloužilého punkera, který drhl šest strun v poslední čtyřčlenné inkarnaci legendárních grungerů a jako hosta dalšího bývalého kumpána Krista Novoselica, s nímž chtěl původně Dave po roce 1994 rozjet své Fighters, ovšem právě obavy z neustálého srovnávání s Nirvanou nakonec zapříčinily rozdělení cest obou muzikantů.

 

Dave za tu dobu ušel skutečně dlouhou cestu, dokázal vybudovat kapelu, jež si během patnácti let vydobyla postavení rockové instituce, jejíž alba se prodávají po tunách, beznadějně vyprodané koncertní šňůry po celém světě se konají v těch největších halách a stadionech a každá další nahrávka je propírána širokou veřejností podobně, jak tomu bývá zvykem u takových Green Day nebo Metallica. K tomu si přičtěme spolupráci na albech Queens Of The Stone Age, Killing Joke, Them Crooked Vultures, vlastní projekt Probot atd... Dave se díky nespornému talentu, píli a odhodlání během několika posledních let stal jednou z hlavních postav celé rockové scény, ať se vám to líbí, nebo ne. 


Poslední album jeho domovských Foo Fighters toto tvrzení tesá do kamene a zvýrazňuje červenou barvou. Pánové se tentokrát rozhodli vykašlat na rádiové odrhovačky a melancholické nálady převládající na posledním Echoes, Silence, Patience And Grace, odložili klavír, akustickou kytaru, veškerou aparaturu nacpali do Daveovy garáže a společně s Butchem Vigem nahráli pěkně postaru na magneťák 11 syrových songů evokující náladu nespoutaného počátku devadesátých let. Kytary dostaly parádně zostřený, nabroušený zvuk, bicí Taylora Hawkinse chrastí jak kredenc napěchovaná starým harampádím padající z druhého patra a Daveův řev/zpěv výborně zapadá do celé té stěny z kraválu a silných melodií. Ale abych jen nechválil, nečekejte žádný zásadní stylový posun, Foos se stále drží svého rukopisu a nějaké inovátorské přístupy se ani tentokrát nekonají, což nemusí nutně znamenat negativum, ale vezmu-li v potaz potenciál dřímající právě v onom drsnějším zostřeném přístupu, výsledek není úplně stoprocentní. Jediným bodem, kudy se pánům podařilo naplno dostat na povrch hravou sílu a neotesanou energii v té nejčistší podobě, je pak pilotní song celého alba White Limo bez servítek ukazující, kterak to drhnou ostří hoši. 

 

Foo Fighters 2011

Ostatní skladby jsou oproti tomu takovým probubláváním rozžhaveného magmatu, i když i to umí někdy pořádně popálit. Jako v případě Bridge Burning nebo závěrečné vzletné Walk. Na druhou stranu Fighters byli vždy o zábavě a radosti z hraní, nikoliv o zběsilé jízdě bez jediného vydechnutí od prvního hrábnutí do strun. Bez zpěvných refrénů a klidnějších pasáží, které ve mě vždy vyvolávaly zvláštní pocity uvolněnosti bez námahy rozpouštějící veškeré starosti všedních dní, by Wasting Light zřejmě už nebylo albem Foo Fighters. Přesto, i když songy jako Rope, Arlandria, Miss The Misery, These Days nebo A Matter Of Time posazené do klasičtější polohy Foos, disponují tahem na bránu a jasnou hitovostí, nemohu se ubránit dojmu, že nebýt oné špetky ostřejšího koření v podobě garážového soundu, jejich síla by nepropukla s takovou intenzitou. Ale to už se v tom rejpám asi víc, než by bylo zdrávo. Žádný zásadní problém zde ani po deseti, patnácti posleších nenacházím a nad kvalitou Wasting Light budu uznale pokyvovat stejně jako v případě kteréhokoliv jiného záseku Fighters.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky