Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fordæðuskapr - Hræflóð markar fjalla

FordæðuskaprHræflóð markar fjalla

Garmfrost17.12.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Jakkoliv se Hræflóð markar fjalla tváří jako jednohubka, vyklube se z ní mocná nadílka o různých odstínech.

Když se vysloví název Fordæðuskapr, většina zůstane bez zájmu. Jedná se o zbrusu nový projekt Stefána Drechslera (zde S.D.), známého zejména z jeho působení v mezinárodním projektu Árstíðir Lífsins či Kerbenok. Stefán zřejmě dostal chuť zkomponovat pořádnou vichřici bez pohanských příkras a různých instrumentálních či vokálních ozdůbek. Fordæðuskapr (ve staroseverském významu pro čarodějnictví) se mimo jiné nechává lehce inspirovat staroseverskou skaldskou poezií, nicméně hudebně i pěvecky se jedná o poměrně přímočarou blackovou jízdu ve stylu starých norských a současných islandských black metalů (abych citoval kapelní bandcamp).

 

fordaeduskapr

 

Stefán se zhostil skoro všech instrumentů a nakrákal komplet vokály. Pouze klávesové party pohostinně nahrál a složil jeho parťák z Árstíðir Lífsins Árni Bergur Zoëga a jeden motiv v Hræflóð markar fjalla složil Tómas Ísdal (mimo jiné Misþyrming, Naðra). Árni album zároveň ošetřil mixem a masteringem ve studiu 358. Nahrávalo se v Reykjavíku, Bergenu a Sammangeru. Změna studií na náladě nebo provedení znát není, zřejmě šlo hlavně o to, kde se momentálně Stefán nacházel, a že bicí zní líp tam a kytara tamhle.

 

V lyrice se S.D. věnuje smrti, násilí a krveprolití. Pouze titulní song čerpá ze skaldské poezie. Název jsem si volně přeložil jako Povodeň značí hory. Jinde jsem narazil na volný překlad něco jako Mršinová potopa lesa hor… Což znamená, že na překlady kašlu a nechávám se unést atmosférou díla.

 

Hræflóð markar fjalla obsahuje pouhých šest skladeb na ploše osmatřiceti minut. Skladby jsou pestré, avšak ve své podstatě uzavřené a celistvé. Syrovou náladou začnou probleskovat příjemné melodie a kytarové parádičky až postupem času. Hræflóð markar fjalla nedá nic zadarmo a už vůbec ne hned. Postupně si všimnete thrashových hoblovaček, heavy vyhrávek a podobných harmonií, na jaké jsme zvyklí v Árstíðir Lífsins. Celistvosti napomáhá zejména vokální scream, který neuhne. Kráká a odsekává. Tu a tam se pustí do protahování hlasu, ale nijak to nepřehání. Klávesové party citlivě doplňují kytarová tremola. Neruší, pouze decentně je dobarvují. Poslouchat takto vyladěnou nahrávku, kdy muzikant má jasno a nepředvádí se, je super odpočinkem.

 

Úvodní skladba Rann eldr of sjǫt manna, která nabízí mnohé, ale neřekne vše, je dobrou volbou, jak album otevřít. Pod krvavými sekanci a neutuchajícími blasty probleskují akustické vyhrávky, což ze skladby činí chutnou laskominu. Následující Ránar Vebr mi trochu evokuje Árstíðir Lífsins v drsnější a přímočařejší poloze. Dominuje jí všepohlcující melodická bouře, která v místě kdy se ztiší, začne laskat podmanivostí. Příznivec pořádné blackové černoty se nemusí obávat žádného zjemňování. Stále zůstáváme pevně ukotveni uprostřed norského blacku z půlky devadesátek. Titulní Hræflóð markar fjalla posluchače vtáhne do svých chapadel a provede jej skalními masívy a přehluší jej masami vod. Začátek skladby je dokonalým soundtrackem pro severskou krajinu. Vzápětí se změní v krutou sypanici. Dravým prostředím vede jako zlatá nit ústřední melodie, která je jedním slovem kouzelná. Tuto skladbu jsem si oblíbil jako první a nechce mě pustit ani po mnoha opakování. Benmánar vrací do hry dravost a drsnost, kterou další song Grœfr svall gylfir sjávar hravě překoná. Čekal bych, že v závěrečné Á mœkis s její stopáží přes deset minut dojde na zvolnění… A ono ne. Odehrává se v ní poměrně hodně dramat a zvratů. V největší naléhavosti a nejrychlejší stopáži zazní mocný chorál a já jsem polapen.

 

 

Abych shrnul své dojmy, musel bych si pomoci citoslovci. Jakkoliv se Hræflóð markar fjalla tváří jako jednohubka, vyklube se z ní mocná nadílka o různých odstínech. Jak jsem naznačil výše, přes veškeré barvy je album celistvé, nerozdrobené a nedrží je pohromadě pouze zpěv. Docela bych ocenil, kdyby se Stefán k Fordæðuskapr po čase opět vrátil. Teď, jak jsem vyčetl, probíhají práce na novém albu Árstíðir Lífsins, za což jsem nesmírně rád a moc se těším. Ale třeba někdy potom…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky