Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Forrest Jump - Monolit

Forrest JumpMonolit

Jirka D.24.2.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak, promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Jednotvárná přehlídka tradičních postupů, kterou neshledávám ani zábavnou, ani povedenou

Název alba byl zvolen vskutku příhodně, protože pokud bych měl ze svých dojmů vybrat jeden hlavní, nejsilnější, byl by to právě ten směřující jednolitému kusu čehosi, kde nepoznávám začátek, konec, směr, prostě nic. Pokud už tušíte, že dnešní recenze bude patřit k těm kritičtějším, tušíte správně.

 

A začněme zvukem, který byl vytvořen od A do Z (čti „nahráno, smícháno i zmasterováno“) v lipovském studiu Šopa. Už jsem to psal mockrát, ale zopakuju to znova – něco takového NEPOKLÁDÁM za zvuk rockové nahrávky. Jde o torzo, které zbylo z původních záznamů po aplikaci post-produkčních úprav, torzo neposlouchatelné, bolestivé, u jehož reprodukce i moje přítelkyně (která netuší nic o problematice Loudness war) rezolutně prohlásila, že buď ona nebo tohle. Nemá proto smyslu zabývat se něčím dalším, můžeme se sice dohadovat o kvalitě sejmutí nebo o seskládání mixu, ale proč, když výsledek vám při hlasitém hraní uřízne uši. (Podrobně jsme o problematice dynamiky nahrávek psali v TOMTO článku – pozn. aut.).

 

O něco pozitivnější dojmy zanechává obsah hudební, který byl už mnohými přede mnou připodobněn ke kolegům Dark Gamballe (což připouštím), i když na velké oslavy to není ani zde. Skladby jsou skládány poměrně jednoduše z tradičních částí (sloka-refrén-most), což samozřejmě není na škodu, když je výsledkem dobrá písnička. Bohužel moje pocity z desky směřují spíše k málo radostným horizontům, kompozice působí nemotorně, skladby neplynou a především jsou si všechny ubíjejícím způsobem podobné. Z alba proto nic nevyčnívá (snad s výjimkou refrénu čtvrté skladby, který považuju za zdařilejší část nahrávky), sloky nenápadně kulhají v před, podepřeny nenápaditými a mnohokrát ohranými kytarovými riffy, refrény se snaží skladbu vygradovat, což se ale nedaří rovnou měrou díky plochému zvuku a absenci skutečně silných motivů.

 

Souhrnně řečeno, album nepřináší vůbec nic nového (včetně ruchů, které spíše ruší) a jako jedinou cestu při takto ustrnulé recyklaci vidím pouze v umění napsat hitovou skladbu. Skladbu takovou, kterou bych si užil (jak to u hitů chodí) a přestal se zabývat tím, že její vnitřek je mlácení prázdné slámy. Bohužel to je přesně ta skutečnost, kterou na albu postrádám, a která ve výsledku vede k tomu, že poslech je do značné míry unavující a při třetí čtvrté skladbě moje pozornost odkráčí jinam.

 

Forrest Jump


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky