Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Forrest Jump - Monolit

Forrest JumpMonolit

Jirka D.24.2.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak, promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Jednotvárná přehlídka tradičních postupů, kterou neshledávám ani zábavnou, ani povedenou

Název alba byl zvolen vskutku příhodně, protože pokud bych měl ze svých dojmů vybrat jeden hlavní, nejsilnější, byl by to právě ten směřující jednolitému kusu čehosi, kde nepoznávám začátek, konec, směr, prostě nic. Pokud už tušíte, že dnešní recenze bude patřit k těm kritičtějším, tušíte správně.

 

A začněme zvukem, který byl vytvořen od A do Z (čti „nahráno, smícháno i zmasterováno“) v lipovském studiu Šopa. Už jsem to psal mockrát, ale zopakuju to znova – něco takového NEPOKLÁDÁM za zvuk rockové nahrávky. Jde o torzo, které zbylo z původních záznamů po aplikaci post-produkčních úprav, torzo neposlouchatelné, bolestivé, u jehož reprodukce i moje přítelkyně (která netuší nic o problematice Loudness war) rezolutně prohlásila, že buď ona nebo tohle. Nemá proto smyslu zabývat se něčím dalším, můžeme se sice dohadovat o kvalitě sejmutí nebo o seskládání mixu, ale proč, když výsledek vám při hlasitém hraní uřízne uši. (Podrobně jsme o problematice dynamiky nahrávek psali v TOMTO článku – pozn. aut.).

 

O něco pozitivnější dojmy zanechává obsah hudební, který byl už mnohými přede mnou připodobněn ke kolegům Dark Gamballe (což připouštím), i když na velké oslavy to není ani zde. Skladby jsou skládány poměrně jednoduše z tradičních částí (sloka-refrén-most), což samozřejmě není na škodu, když je výsledkem dobrá písnička. Bohužel moje pocity z desky směřují spíše k málo radostným horizontům, kompozice působí nemotorně, skladby neplynou a především jsou si všechny ubíjejícím způsobem podobné. Z alba proto nic nevyčnívá (snad s výjimkou refrénu čtvrté skladby, který považuju za zdařilejší část nahrávky), sloky nenápadně kulhají v před, podepřeny nenápaditými a mnohokrát ohranými kytarovými riffy, refrény se snaží skladbu vygradovat, což se ale nedaří rovnou měrou díky plochému zvuku a absenci skutečně silných motivů.

 

Souhrnně řečeno, album nepřináší vůbec nic nového (včetně ruchů, které spíše ruší) a jako jedinou cestu při takto ustrnulé recyklaci vidím pouze v umění napsat hitovou skladbu. Skladbu takovou, kterou bych si užil (jak to u hitů chodí) a přestal se zabývat tím, že její vnitřek je mlácení prázdné slámy. Bohužel to je přesně ta skutečnost, kterou na albu postrádám, a která ve výsledku vede k tomu, že poslech je do značné míry unavující a při třetí čtvrté skladbě moje pozornost odkráčí jinam.

 

Forrest Jump


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky