Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fractal Universe - The Great Filters

Fractal UniverseThe Great Filters

Garmfrost17.9.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Fractal Universe nám předkládají technickou jízdu do progresivního prostředí. Brutální vstupy často ustupují jemným harmoniím a přitažlivým melodiím. Užít si můžeme někdy divoká sóla, sóla jazzová i sóla rockově rozmáchlá. Praskající basu nelze nemilovat a přepestré bicí hrátky volají po zbožňování.

Fractal Universe patří mezi ty kapely, o kterých se ví v lepších kruzích a očekává se pouze to nejlepší. Francouzští technici zazářili hned s dlouhohrajícím debutem Engram of Decline. Pomohlo jim předskakování Obscuře, ale bez nepopíratelného talentu by jim nepomohla ani svěcená voda. Engram of Decline byl příslibem tech/deathové scéně, Rhizomes of Insanity důkazem, že naděje vložené do Fractal Universe nejsou marností a třetí zásek The Impassable Horizon předvedl, kdo je hvězdou na scéně. Tady předvedli Fractal Universe, že umí skvěle hrát a ještě lépe tvořit. Všechno si sedlo, kapele narostla křídla a čekalo se, zda vysokou laťku hravě překročí, nebo co se s ní vlastně bude dít.

 

Dosavadní tvorba Fractal Universe dávala důraz na násilné party, hravou rytmiku, zakomponovaný saxofon a podmanivou atmosféru. Vyvážený rukopis i přes náramnou složitost předkládá posluchači přívětivý výsledek. Rád bych napsal, že The Great Filters plynule navazuje na předchozí nahrávky, nicméně Fractal Universe ušli od poslední desky docela dlouhou cestu, což je na první pohled znát. Najazzlá divočina, všudypřítomné ságo a progresivní přetlak bez problémů předčil deathovou robustnost a ničivé attacky. Tyhle ingredience jsou samozřejmě ve skladbách obsáhnuté, tvoří však pouze koření či jednu příchutí z mnoha.

 

fractal universe

 

Přiznávám, že si The Great Filters beztrestně užívám.Vince Wilquin už dříve ukázal, že zpívat umí všemi barvami hlasu a čisté vokály vkusně doplňovaly growling. V současnosti jsou melodické linky dominantní, ale jejich barva je vskutku zvláštní. Zpěvy jsou vymyšlené výtečně. Barvou hlasu mi na jistou chvíli zavřely cestu k vychutnání nahrávky. Po nějaké době jsem si buď zvykl, nebo si jich přestal všímat.

 

Fractal Universe jsou naštěstí natolik výbornými muzikanty a umí napsat špičkový riff, že taková banalita jako je nesednoucí zpěv nemusí být překážkou pro vychutnání úžasné instrumentace a hudebních kouzel. Pro někoho může být rovněž překážkou zvuk, který se pokouší znít přirozeně a uměle zároveň. Vznikají tak místa pro vrásky…

 

Fractal Universe nám předkládají technickou jízdu do progresivního prostředí. Brutální vstupy často ustupují jemným harmoniím a přitažlivým melodiím. Užít si můžeme někdy divoká sóla, sóla jazzová i sóla rockově rozmáchlá. Praskající basu nelze nemilovat a přepestré bicí hrátky volají po zbožňování.

 

Zvláštní zpěvy, jak jsem psal výš, jsou schopné posluchači, který si je oblíbí, přiblížit smrtelně kontrastní estetiku, harmonickou výpravu do protichůdných světů. Naopak je možné při poslechu nevnímat pěvecké linky a zaměřit se pouze na instrumentaci a pak žasnout, co všechno se zde děje.

 

Fractal Universe rostou. Rostou velice rychle, neberou ohledy na očekávání a není jisté, zda budou příští kroky jejich starším příznivcům milé. Death metal je zde v mizivém množství, nicméně to nevadí. Progresivní myšlení, jazzová volnost a progresivní univerzita, a zároveň schopnost napsat dobrou skladbu poslouchatelnou i posluchačem, který rád právě dobrou písničku a ne jen složité kompozice, dělá z Fractal Universe důležitého hráče na scéně. Dobře se to poslouchá, vzniká závislost a každý poslech je radostný, byť na The Impassable HorizonThe Great Filters nemá…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky