Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V mém nekonečném seznamu hudby určené k průzkumu se nejednou ocitne kapela, která měla svůj tvůrčí zenit dávno předtím, než jsem ji vůbec zaregistroval. Jakkoli se pak může jednat pro většinu posluchačů o klasiky, kteří svoji pozici v hudebním světě již mají zajištěnou, pro mě, jakožto člověka, co slyšel jenom jejich poslední album, můžou být akorát vyšeptalí žabaři. Ano, hrozí pak tedy, že se s Deep Purple seznámíte (a zase odeznámíte) skrze album Bananas, s Led Zeppelin skrze Codu nebo s Muse prostřednictvím Will of the People. Poslednímu jmenovanému albu jsem se zde svého času věnoval a je to právě ono, čemu může poslední deska skotských světáků Franz Ferdinand poděkovat za to, že jsem vůči ní smířlivější. Alespoň se totiž nesnaží být velikášským monumentem, ve kterých si hudebníci zkouší, co si jejich značka může ještě produkčně dovolit. Její problém je víceméně opačný: jedná se o naprosto rezignovaný balast, neochotný vykročit kamkoli mimo svoji komfortní zónu. 

The Human Fear je hudební ekvivalent člověka na těžkých depresivech, který sice s prázdným výrazem bezproblémově zvládá denní agendu, ale je technicky úplně neschopný se pro něco nadchnout, naštvat, dojmout či se zajímat. Omámená nervová zakončení vědí, že pro společenskou interakci musí sice zachovat nějaké kongitivní vjemy, ale zároveň se je snaží držet pod pokličkou, aby náhodou neprovedly nějaké škody. Jedinec pak sice dokáže projevit limitované spektrum výrazů, ale jen vůči těm nejpovrchnějším podnětům a ve velmi omezeném rámci. A takováhle je celá tahle deska. 

Rozebírat ji song po songu si nezaslouží, protože téměř ve všech případech pracuje s klasickou (a tím ji neproblematizuji) popovou strukturou sloka-předrefrén-refrén-sloka-bridge-refrén. Obecně zde ale chybějí silné motivy, chvíle, ve kterém dobrý popový song překoná všechnu obranu a vy, i přesto že ho i sebe za to nenávidíte, si ho nosíte pár hodin v hlavě, než ho vystřídá Tell It to My Heart, Sleeping in My Car, Vezeme bábu nebo jiní obvyklý squatteři mozkových vln. Jde tam sice slyšet místy ta snaha zkušených stadionových harputníků o ten znělý refrén, který se má nést nad tisícihlavým davem (úvodní dvě písně například), ale i tam se nelze zbavit pocitu jakési vystrojené nucenosti. Jakoby to skládali s příručkou v ruce. 

Nejhůře pak ale stejně dopadají songy, ve kterých se kapela pokouší o něco nového. Buranský elektronický soundtrack k padajícím kalhotám, jakým je píseň Hooked, alespoň pobaví svojí juvenilní bezelstností. U experimentů s jadranskou tradiční hudbou v tracku Black Eyelashes už ale jde do tuhého a vy si připadáte, jakobyste poslouchali nějakej příšenej bonus song na D-Sidu jednoho z posledních alb System of a Down. Najednou odpouštíte i ty dosavadní iritující a nepatřičně působící pokusy o standardní rozmarný pop-rock padesátiletého strejce, který dle všeho již druhou dekádu žije akorát v prostředí luxusních backstage a soukromých letadel. Čímž se dostáváme k textům. 

Pamatuji si, když se internet smál nějaké krátce svítící hvězdičce Rebece Black, která v roce 2011 prozářila pop-charts singlem Friday, ve kterém se zpívalo o tom, že dneska je pátek, protože včera byl čtvrtek a zejtra je zas sobota, protože po ní přijde neděle. Demonstrovala se na ní obecná úpadkovost popového žánru právě v kontrastu vůči moudrosti a integritě rockové muziky. Stačí si ale poslechnout, o čem se na tomhle albu zpívá třeba v takové písničce Build It Up, jejíž text zní jak opsaný leták motivačního kouče a tuhle bublinku můžete nechat také prasknout. Tématicky je pak celé album kompilací těch největších banalit o tom, že na kočku obojek nenasadíš a jak je hezké si tak pro sebe snít. A na to nemusím jezdit do ciziny žejo.

Jak jsem uvedl na začátku, jsem nakonec vůči desce smířlivější, než bych chtěl být kvůli tomu, že mě stále pronásledují traumatické zkušenosti s posledními Muse. Jejich mizerná deska ale trpěla na problém, který je pro mě daleko více iritující: snažila se být queenovsky vzletná a velkolepá, ačkoli byla kreativně vyčerpaná a naprosto bezobsažná. Franz Ferdinand jsou ve své současné podobě jakýmsi etalonem pop-rockové banálnosti, ale působí v ní téměř hrdě. Jako by jim to bylo úplně jedno. Tento klid v duši jim samozřejmě závidím, ale od kytarové muziky chci cítit alespoň odlesk nějaké hrany, nespokojenosti, těžkosti, melancholie, zkrátka citu. Tohle je jen takový ten dědeček, co v hospicu sedí u okna, má to za pár a tak se raduje z maličkostí, jako když si vrabčák sedne na parapet nebo vyjde na chvíli sluníčko. I'm too young for this shit.