Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Front Line Assembly - Echoes

Front Line AssemblyEchoes

Ruadek14.7.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Vcelku povedený výběr zremixovaných skladeb na Echogenetic, který se nesnaží být něčím revolučně jiným, co by přebíjelo původní skladby. Nové tváře původních věcí jsou čerstvé a s otisky svých remixérů v ideální míře.

Ponořme se dnes do světa budoucnosti, kde tepou futuristické beaty, nebe je černé jako ranní káva a kde v troskách budov žijí stíny lidí. Tohle je klasický svět elektro-industriálu, jehož spoluzakladateli a jedněmi z největších současných leaderů jsou (kupodivu ještě stále) Front Line Assembly. Tito Kanadští droidi, sami o sobě figurující v dalším bezpočtu projektů (Delerium, Noise Unit, Left Spine Down, Synæsthesia a tuny dalších) si tentokrát připravili album remixů svého posledního alba Echogenetic. To představilo zcela současný pohled na žánr elektro-industrálu v jeho moderní verzi, přičemž veškeré esence tvořící základ FLA tam byly jasně rozeznatelné.

 

Album remixů je věcí, pro kterou je zcela klíčový výběr zajímavých a osobitých interpretů, kteří rozcupují původní verze a složí je dohromady tak, aby zněly jinak a obsahovaly stopy jejich vlastních já. Tedy že nejde o to, za jaký konec to vezmou a jak moc se bude finální remix podobat originálu ale a) čím jej obohatí a za b) zda dokáží propašovat svou osobitou tvorbu do tvorby remixované kapely. A tohle propojení je vždy vrtkavé, potřebuje šetrné zacházení a péči. Metalisté znají covery, u kterých se to má vlastně naprosto stejně.

 

 

Echoes obsahuje 14 skladeb, z nichž je 12 zremixovaných verzí a dvě jsou zcela nové. Eponymní album Echogenetic útočilo na posluchače novými zbraněmi, včetně dub-stepu a zástupu nových samplů, to vše bylo předloženo v novém zvuku a osobitosti.

 

Contagion je novinkou, která otevírá desku a ve své podstatě není nijak agresivní. Zní dokonce lehce drum'n'bassově, skladba má jasně rozvržený děj a je poměrně chytlavá. Druhou novinkou je daleko více rytmická hybná síla Next War, poměrně jasně daná hitovka. Za oběma novými skladbami stojí lidé, kteří spolupracovali na výrazu a zvuku Echogenetic a obě skladby jsou více orientované na klasické písňové rozvržení. Dvanáct remixů z dílny rozličných remixérů, z nichž někteří jsou sami členové kapely, za to opravdu stojí. Někdy jsou rozpohybovány zcela jiným beatovým podkladem, znícím neučesaně (Echogenetic od Youth Code) a jindy jsou přepracované naopak do daleko experimentálnější verze syntetických perkusí (Prototype od Hecq). V celé plejádě zastoupených verzí tu najdeme elektronicky polámané beaty, úplně nově zaranžované kabátky a agresivní old-school podkresy. Kdo kdy slyšel remixované verze FLA i v minulosti na ostatní desky, bude očekávat právě onen rozstřel stylů do všech stran.

 

 

Co musím uznat, je víceméně slušně povedený otisk všech mně známých interpetů, kteří remixovali. Nikdo se nesnažil znít zcela jinak než FLA i než on sám (i to se často děje), nové rozměry stávajících skladeb se podařilo předvést a je jen na posluchači, jak si to přebere. A možná tu lze najít i pohled do budoucnosti FLA, kteří stále míří vpřed.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky