Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mechanical Soul jako sedmnáctá deska FLA, v novodobé historii kapely je to třetí spolupráce dua Leeb – Fulber. Kultovní dvojka, která je tu s námi od roku 1986 a zatím to nevypadá, že by s tím chtěli skončit. FLA jsou výjimeční v mnoha ohledech, nenapodobitelní v mnoha ohledech svým přístupem a stylem.

Jejich nová deska Mechanical Soul je klasikou, která pálí tím vším, čím pálit dokáže. Deska, do níž se promítá většina bočních projektů obou pánů, tedy od Delerium / Conjure One po tvrdší sólovky jako Noise Unit. Shrnuje ty ostřejší kořeny kapely s orientací na EBM, z jakého se vyvinuli v devadesátkách, přes lehké připomenutí s kytarami na desku Millennium (zde s hostujícím Dinem z Fear Factory). Možná i svým způsobem rekapituluje a ohlíží se za dosavadní tvorbou, pokud znáte všech dosavadních 16 desek, najdete si spojitosti.

Je přitom třeba připomenout, že FLA mají několik poloh, kterými si za svou existenci na scéně, prošli. Já se řadím k příznivcům doby, kdy se to začínalo podobat futuristickému soundtracku s postupy a samply world music. Tedy (FLA)vour of the Weak (nejtanečnější beaty v historii), Implode (totální propojení soundtracků z filmů Vetřelec a Horizont Událostí) až po trojici obrovské evoluce zvuku a přístupu, která zapříčinila, že FLA znějí dnes tak, jak znějí (tedy alba Epitaph, Civilization, Artificial Soldier).

Na nové desce si vážím toho, o čem jsem se už v úvodu zmínil. Že FLA nadále neztrácí kontakt s minulostí a stále je tu cítit jasný základ v EBM. Už úvodník Purge tepe jako za starých časů, stejně jako některé věci na minulé desce Wake Up the Coma (tam je ideálním zástupcem Mesmerized). Celkově se mi zdá, že se FLA pohnuli o něco více k tvrdším postupům než minule, ale ne natolik, aby zněli jako na Improvised Electronic Device (nezdá se to, už 11 let stará deska, přesto se řadí do novodobé éry FLA). Novinka nepůsobí tak roztrhaně, jako na mě bohužel působila minulá. Tam mi přišlo, že se snažila dvojice nacpat do díla co nejvíce poloh a hostů. Nebylo to už tak kompaktní, sevřené dílo, ale trochu kočkopes. Kapele si myslím, že více sednou uzavřenější celky, s jednotnější atmosférou a stylem. Což je bohužel cesta, po níž přestali jít a vypadá to, že se hodlají zaměřovat na pestrost oslovených hostů, než na změny své vlastní muziky.

Co zamrzí je fakt, že už chybí odvaha jít ještě o trochu dál, jako v období korunovaném alby Implode nebo Artificial Soldier. Zkusit nejen nový zvuk perkusí, či nějaký ten návrat, ale pokusit se dát tomu všemu opět jinou tvář. Přitom je znát, že oba nasávají současné postupy a implementují je do své tvorby. Prolnutí odvahy a kooperace má i zde své plody. SKVĚLE zní spolupráce na skladbě Barbarians, protože Jean-Luc de Meyer z Front 242 a jeho skvělý vokál. Spodek klasičtí FLA, ke kterým se ta nadstavba v jiném hávu dokonale hodí. Na rozdíl od šesté Stifle, kdy bych se klidně bez Dinových kytar obešel. Nedává tomu jediný dobrý riff, kterým by to obohatil. A to mám cápka z FF za riffotvůrce, který se pro tuhle práci prostě narodil.

Mechanical Soul z diskografie FLA nijak nevyčnívá, je to slušný nadprůměr okořeněný spoluprací se zajímavými hosty. Což se, jak lze slyšet v minulosti kapely, někdy povede lépe a někdy hůře. V některých momentech mám zoufalý pocit desetkrát slyšených podkresů, v refrénech to samé, přesto mě pokaždé o půl minuty dál dostanou věcí, která tu ještě nebyla. V detailech tady lze hledat jejich potenciál, ne v celkovém vyznění. Což mi nadále stačí. Ono po tolika deskách je zázrakem, že jsou tihle dva matadoři žánru ještě stále spolu a vytváří společné věci. Pro mě to znamená, že mám jistou větší míru tolerance, vztah ke kapele, zároveň i vyšší nároky.

Tentokrát převládá spokojenost, ačkoli s výhradami. Takže? Dvacet procent nad průměrem bych viděl jako stav pro model 2021. Slušná práce, to ale rozhodně ano.