Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Posedlost funerálem aneb nejhlubším doomovým uměním u mě vzrostla natolik, že je nevyhnutelně nutné věnovat mu zmínku i v těchto slastných dubnových dnech. Pohřební proces skýtá několik souborů, které by člověk neměl minout. Já mezi ně nově, zcela přesvědčen a s pohřebním věncem na pevných ramenou, řadím také argentické duo FUNGOID STREAM. Ti předloni vydali již tak dosti silný a ceněný debut jménem "Celaenus Fragments" a jednoznačně jím upoutali pozornost. Mé první kroky k projektu sice vedou až ruku v ruce s následníkem "Oceanus", ale nebál bych se vlka nic. Natož pak pohřebního průvodu, který toliko navštěvuji téměř denně. Inu, pořád je někdo v čele průvodu.... Teď jsou to FUNGOID STREAM, ovlivněni panem Lovecraftem a zejména tajemnými hlubinami a nekonečností oceánu.

Doom metal v podání této dvojky je prost hustých syrových rytmů, dominuje atmosféra, ultrapomalá a rozpínající se do nejzazších koutů matičky tmy. Ta tma patří mase vodní plochy (název "Oceanus" je myslím jasný) a je zachycena víc než zdařile. Musím přiznat, že mě pohltila ihned a nebýt zavčasných probuzení z temně modré hypnózy, byl jsem již nesčetněkrát utopen. Album je doslovnou výstavou pocitové ponurosti, přehlídkou smutečního vyvrcholení. Nic z tohoto ranku mě za poslední měsíce tak nepraštilo přes uši, jako loňské album FUNGOID STREAM. Deprese, která se line s každým tónem až na konec alba, je kolikrát tak plná snahy o napravení se z hříchů, že se člověk ve slabší chvilce skutečně octne poněkud nalomen. Není větší radosti, než když se zhudebnělý smutek stane samotnou, mimohudební náladou, další dimenzí. Stane se oživlou přítomností myšlenek a vizí. Husí kůží, potem, či bezvýchodnými útěky zpět do reality ze země snů a domněnek. Tohoto FUNGOID STREAM dosáhli bez větších bolestí a s ohromujícím přehledem. Klobouk dolů, krchov sem.