Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Fuzz - Fuzz

FuzzFuzz

Jirka D.6.10.2015
Zdroj: 12" černá gramodeska běžné váhy v gatefold obalu (# ITR 254)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Jedinečný start nové kapely jinak už nezadržitelně rozjetého vlaku jménem Ty Segall. Jméno Fuzz si zapamatujte.

Když začnete pátrat po tom, co všechno už vydal Ty Segall, kde všude se objevuje jako výhradní autor (jen dlouhohrajících sólových desek vydal sedm) a kde všude někomu dopomáhal, dojdete k celkem slušnému seznamu nahrávek všech možných formátů a tvarů. Přitom tenhle týpek z Laguna Beach, California, multiinstrumentalista, skladatel a zpěvák letos v červnu oslavil osmadvacet. Takže klub sedmadvacátníků přežil.

 

Fuzz band

 

Vedle všech možných spoluprací, projektů a sólo dráhy je tu ale jedna speciální věc. Charlie Moothart na kytaru, Chad Ubovich (dříve Roland Cosio) na basu, Ty Segall na bicí a hlasivky k tomu. Zvuk vycházející z nejlepších tradic heavy riffů Black Sabbath, proto-punku The Stooges, energie Led Zeppelin, drzosti Sex Pistols, kytarové magie Jimiho Hendrixe. Fuzz. Klasické power trio, zvuk naprostá garáž, žádná přetvářka, žádné naleštěné fotky a drahá kadeřnice. Rock ve své nejpřirozenější podobě - ostře myslící, provokativní, přidrzlý mladý floutek s cigárem v koutku.

 

Fuzz debutovali v roce 2013 a ještě než se dočkáme nové desky (předobjednávky už frčí), vytáhneme tuhle dva roky starou věc, která žije, nestárne a nikdy není pozdě na to se s ní seznámit. Jde o stejnojmenné album, jehož šestatřicet minut bylo úhledně rozděleno na dvě čtveřice skladeb a dvě strany černého a krásně vydaného vinylu. Na požádání ukážu.

 

 

Muzika Fuzz je na první pohled neuvěřitelně jednoduchá, postavená na hodně zboostrované kytaře, perfektně (rozuměj maximálně jednoduše a maximálně účinně) nabušených bicích, vrnící baskytaře a nahallovaném vokálu. Minimálně na první straně desky se sází na rychlost, údernost, rytmickou jednoznačnost a kopec energie. Trochu poezie přináší snad jen What’s In My Head? a kousek Hazemaze, ale to je z romantiky vše. Zbytek jsou tvrdé riffy, prapočátky metalu (opět vzpomeňme rané Black Sabbath) a válcující rock’n’roll.

 

Druhá strana s sebou nese větší prostor pro instrumentální improvizaci, především pak pro bicí, i když nejen pro ně. Nejednoho napadne možná pocta Wardově Rad Salad či Bonzově Moby Dick, ale možná je to úplně jinak. Stejně tak se protahují čistě instrumentální pasáže a skladby se stávají méně přímočaré, větví se a blíží čemusi jako hodně syrovému psychedelickému rocku - typicky v One. A tím myslím jen to dobré a nejlepší; deska se tak neomezuje na čistě energický drajv a získává na barvitosti a komplexnosti.

 

Pokud jde o negativa, napadá mě pouze jediné a je jím až přílišná snaha o heavy zvuk, především v kytaře. Osobně bych uvítal větší lehkost a vzdušnost, která by dle mého soudu slušela Fuzz mnohem víc. Jinak ale bez závad a doporučení k průzkumu!

 

Fuzz vinyl


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky