Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Měla to být snadná recenze, ale všechno se to nějak zkomplikovalo. Ne, We Stood Like Kings to zkomplikovali. Nejsou snadní, nejsou snadno uchopitelní, nehrají laciné věci a taky nezpívají. Chopin meets Pink Floyd meets Explosions In The Sky, píše se na jejich webu v sekci „about“. A je to tak.

Album USA 1982 má od pohledu podezřelý název, ale minulost představovaná dvěma alby na té podezřelosti ještě hodně přidává. USSR 1926 a Berlin 1927 bráno chronologicky podle názvu, ale proti proudu času dle roku vydání. K tomu přidejme tu věc, že aktuální deska je čímsi jako novým soundtrackem či vyjádřením pocty kultovnímu filmu Koyaanisqatsi od Godfrey Regioa, ke kterému svého času (logicky 1982) udělal soundtrack Philip Glass. Ano, dnes to skutečně nebude snadné, bude to alternativa pro intelektuály, bude to art, ale co je na tom nejpodivnější, bude to i porce celkem slušné muziky.

We Stood Like Kings se pohybují především v prostorách post-rocku, ale díky pianu vstřebávají i neo-klasické vlivy a především ani v jednom nejsou typičtí a žánroví. Jsou takovým klavírním post-rockem, kdy gradaci a dynamiku skladeb tvoří namísto kytar právě tento nástroj, což ale neznamená, že by kytara nebyla přítomna, nebo že by rytmická sekce spala. Ostatně právě kytarové pasáže mnohdy nejsou vůbec špatné a jejich střídmé využití jim dodává jisté kouzlo. Nicméně to hlavní v jejich hudbě leží jinde, těžiště se přesouvá právě k piánu a vlastně celý výraz se tak proměňuje poměrně zajímavým způsobem.

Vlastní struktura skladeb pak zmíněnému žánru více méně odpovídá. Často je klid, často se graduje, bezvětří střídá průvan (nebo něco na ten způsob), skladby mají dynamický spád a vývoj, piano dominuje, nikde ani hláska. Vedle toho i spousta věcí splývá a náhodným proklikáním počítačového přehrávače dostanete podobně znějící fragmenty, které od sebe budete rozeznávat těžko. Skladby skutečně nijak zvlášť nevyčnívají (snad s výjimkou ostřeji zahrané Night Owl), nesnaží se o osobitější podání a spíš tvoří jeden dlouhý, opatrně se proměňující a tvárný celek. I vzhledem k jejich délce (běžně mezi šesti a deseti minutami) je jasné, že těch plošších míst bude dost, protože gradovat nejde do nekonečna a dlouhý orgasmus nebaví nikoho.

Po pravdě jsem se nedíval, jak dlouhý je onen film, ale tahle deska dosahuje úctyhodných 88 minut (je vydaná jako 2CD, alt. 2LP) a je to její silná i slabá stránka současně. Silná v tom, že ten dlouhý čas není vyplněn úplně plytkou hmotou, a že se skutečně dá poslouchat (tedy souhrnně řečeno, třeba některé části Eldoradosis jsou vyloženě nudné). A slabá samozřejmě v tom, že bez ohledu na kvalitu je tahle porce prostě příliš velká. Ve výsledku pak končí jako soundtrack nějakých běžných denních činností, protože na vstřebávání něčeho takového není snadné najít prostor. Osobní ambice tvůrců tu vítězí nad ohledy vůči posluchači, což by vlastně nemělo být zase tak špatně, ale na přímočarém přijetí to bohužel nepřidává.