Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gabriel Hibert - Abducté

Gabriel HibertAbducté

Victimer28.4.2017
Zdroj: mp3 (256 kbps) // promo od agentury Creative Eclipse
Posloucháno na: PC / JVC UX - H330 / phone
VERDIKT: Experimenty se zvuky a bicími jedoucí přesně dle šablony, která vypadá spíš bezvýchodně zmateně, než jakkoli inovativně nebo dokonce svěže.

Gabriel Hibert je člověk, který se v letech 2003-2011 pohyboval v kapelách produkujících math rock, až se nakonec rozhodl pro samostatnou dráhu experimentálního umělce. Základ ze zmíněných kapel na to měl, tři desky na kontě jsou aktuální současnost a experimenty nadále vítězí. Poslední nahrávka nazvaná Abducté k nám zavítala skrze agenturu a kromě samotného CD zásilka neobsahovala nic dalšího, žádný obal, žádné kloudné promo. Tak jsem nakonec oželel i to CD a dal se na poslech mp3. Jak vy k my, tak my k vy.


Poslech alba Abducté jsem si vybral právě pro jeho experimentální povahu, která mi v první chvíli zněla sympaticky. Ve chvíli druhé pak už méně a v narůstajícím počtu dalších chvil strávených ve společnosti tohoto alba se vzájemné sympatie smrskly na celkovou nechuť a zmatení. Ona Hibertova tvorba má zmatení tak nějak v sobě. Experimentální skladby si jedou podle jedné experimentální formulky s jasně definovaným předpokladem dalšího vývoje (nebo spíš nevývoje) jednotlivých kousků. Cesta je to zajímavá jen na oko, ve skutečnosti je slepá a dopředu předvídatelná.

 


Prim hrají různé varianty zvuků, které doprovází bicí a vše se děje na krátkých úsecích tří nebo čtyř minut. Nedá se říct, že by šlo o nějaký miš maš, vlastně je to jedna z těch pohodlnějších zvukových výstrah pro navyklé na rockový standard, ale mně jde spíš o to, jak se po chvíli původní zajímavost stane pouhým přehráváním různých motivů, které pohání bicí a semo tamo zkreslený vox. Není to křeč, jen tak trochu unyle zpracovaný experiment, ze kterého by šlo vymáčknout o dost víc. Kdyby na všechno nebyl jeden vzorec.


A tím končí všechna legrace. Abducté doporučím experimentálně laděným duším, kterým nestojí vlasy hrůzou při disharmonicky zpracovaném rockování, nebojí se výzev a hojně elektronického masírování boltců, ale to je tak všechno. Vyjadřovací možnosti Gabriela Hiberta jsou dané a po pár posleších nálada klesá. Za mě pouhý průměr a někdy ještě níž...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

hyenik / 2.5.16 10:57

Těšil jsem se, ale na koncerte jsem si koupil CD Tales. Je víc etno, na Legacy se ta tuniská vyjímečnost zbytečně rozmělňuje jakousi indiferentni elektronikou (moderna? krok do evropy? no nevim). Deska je ale přístupnější, takže bude určitě úspěšná u širšího publika (strategicky zřejmě správný krok). Když jsem si pak pustil Hope (2007), tak jsem se musel usmívat kam až dnes došli od toho nekompromisního (a tím pádem skoro neposlouchatelného) protoprogu se 40 nesouvisejícími motivy v jednom songu. Zpěvák je velký sympaťák s perfektní pódiovou prezentací a celkově púsobili pohodově a příjemně.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky