Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Galactic Industry - Key To Space Love

Galactic IndustryKey To Space Love

Michal Z12.5.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Plavba prostorem s industriálním elektro metalem. Čerstvé moderní album, plné energie a čarokrás. Nevím, zda si přát odvážnější delší výpravnější vesmírné struktury, nebo být rád za současnou komprimovanou polohu.

Srážka raných Tiamat a Paradise Lost především s tvorbou německých Die Krupps. Toť jednoduchá charakteristika pro počátek povídání o třetím zářezu severomoravských Galactic Industry. Zaznamenávám další kvalitativní posun skrze dimenze, který se rozléhá z nového CD „Key To Space Love“, které do našeho kvadrantu bylo vrženo mezi dimenzionální štěrbinou. Před tímto prostorovým přesunem se materiál střetl se vše drtící černou dírou, která jednotlivé složky prohnětla a vyvrhla ven. S klidem pozorovatele na observatoři necháme na své sítnice dopadat překrásné jemné galaktické obrazce i drsné výjevy nelítostného zániku a znovuzrození. Toliko bohatých kreseb, skrývajících se na velmi skromných 29 minutách, je pro neznalého pozorovatele málo na procházku galaktickými prostory, ale buďme rádi, že se na naše zákoutí vesmíru dostal i tento nepatrný odlesk galaktiků.

 

Od prvního okamžiku jsem byl kvalitním zvukem (studio Citron) zhypnotizován a vržen tak daleko, že má chabá mysl nedokáže určit, do kterého zákoutí třpytivých galaxií jsem se dostal. Je velmi čitelný a dovolí nám bezpečně rozlišovat krásné i temné stránky vývoje mlhovin, vzniku a skonu sluncí s možnými planetami postihnutými hříčkou vesmíru, jako je naše Země. Přesto má mírný problém, pravděpodobně se při průletu naší atmosférou na něj mírně nalepil bakelitový povlak, místy necitelný, tu a tam silnější.

 

Zvuk intra je krystalicky magický, dalekosáhlý, neuchopitelný, lomozivý, připravující nás na galaktickou pouť, vizemi na struktury, jež se rozprostírající za - nám představitelným - horizontem. V začátcích „Nobody Has Right“ si však musím mírně přeladit uši, jelikož zvuk je jistě zajímavý, ale z mého pohledu plastický až placatý, ale jde jen o zvyk a časem tento fakt přestane rušit. Masivní monstrózní kytarové riffy, místy proložené death sekanicí, nebo synth mezihrami, simulují průlety nekonečnem. Barevnost projevů vokálních i kompozičních nápadů ve skladbách na člověka působí nadsvětelnou rychlostí a po průletech jednotlivých hvězdokup, máte pocit, že jste prodělali dlouhou cestu, přesto stopáž jednotlivých skoků prostorem nezabere více než 3-4 minuty. Tím odpadá možnost, být unuděn scenériemi za hranicí hyperprostoru. Zvláště sympatické jsou časté skluzy k death šamanským recitativům či sypačkám. Intergalaktický koráb nabírá rychlost neporovnatelnou s obyčejným světlem.

 

Počátkem byla zmíněna tělesa, která galaktici asimilovali. Nejvíce to asi schytali němečtí vizionáři Die Krupps, jak samotnou plasticitou zvuku, tak harmoniemi, včetně podobných vokálů. Jisté proudy a záblesky půjčil i bludný pilný Holanďan Arjen A. Lucassen. Přes nepopiratelnou neoriginálnost se samotní galaktici zhostili svého počinu dokonale, v žádném případě nenudí, putování je dynamické a nikde na nás nečíhají nekonečné temné prázdnoty. Po dojezdu cítíte, že vás promotér zájezdu podvedl, cestu vám zkrátil, ale po sumáři jednotlivých zážitků cítíte, že vše podstatné bylo spíše komprimováno, abyste nevláčely zbytečné lodní kufry.

 

Obal (digipacku) je na domácí poměry velmi povedený a konkurenceschopný se světovou produkcí. Hudba za světem mírně pokulhává. Přesto se jedná o kvalitní počin stojící za pozornost, v případě že se vám nezalíbí, půlhodinka vás nezabije. Pokud máte zájem pokračovat v podobných řečištích, z kterých Galactic Industry čerpají, doporučuji od zmiňovaných Die Krupps album „III - Odyssey Of The Mind“.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 31.5.19 16:51

Z Profan jsem byl onoho času naprosto vystřelenej. To album bylo neskutečně intenzivní a mělo v sobě haldu nápadů. Zde na první dobrou zatím ok, zejména se přidalo na echách a Dolkovu "volání do dálky", což hodně můžu, obzvšť v kombinaci s jeho pochodovými bicími, u kterých se úplně tetelim jak do nich z vejšky řeže. Nicméně oproti předchůdci už je to trochu přeprodukovaný, je tam zakomponováno zbytečně moc pičovinek, aby to bylo co nejvíc členitý a nejvíc to odnesl imo právě song Dominans, kde mě zrovna ten hnas Agnete leze luxusně na nervy. Tu rockovou přesnaženost jí nežeru. Ale je taky možný, že už na ni mám apriori averzi, protože mě v myšlenkách vrátí k hroznýmu alba Abracadabra od Dimmu Borgir, kde taky vřískala. Jinak ale dobrý, budu se tomu věnovat.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky