Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dvouhrbý šik z norského města Bergen mává svými zbraněmi nad hlavou již potřetí. Ano, znovu svým pohledem spočineme na chladné hladině Severního moře, naše rozrůstající se kouty kdysi kučeravých vlasů budou šlehány větrem Hordalandu a jedno oko nezůstane suché při vzpomínce na mýtické hrdiny a zdravý severský obyčej každé babky přadleny sedící v příšeří své předzahrádky. Je to pravda, Galar jsou už takoví. Oproti minulosti ale rozhodně přidali na kvalitě a své nové příběhy opatřili velice slušivým kabátkem, za který by se nemuseli stydět ani ti nejprotřelejší mudrcové z kraje studených hor a deštivých dní.

Galar jsou žoldáci. Jejich srdce, hlava a zatuchlé boty jsou načichlé rodištěm a zákon velí oslavovat jej. Skladby v sobě kloubí melodický black s výraznými folklórními odlesky a vedle vztekle metalového ječáku je tu samozřejmě i ten honosný, majestátní čistý hlas, bez kterého to holt nejde a který je v případě Galar velice slušně provedený. Ačkoliv nejsem norský hrdina číslo jedna, ani dvě, tak vládnu on-line překladačem, který mi lecos prozradí a vrhne jazykovou neznalost směrem k většímu pochopení jakékoliv severské bajky. Galar čerpají z dávné minulosti, kdy kroky bojovníků zadupávaly mech zdejších hvozdů a vedle jejich těžkých podrážek přitom klíčily ze země další a další nové příběhy. O smutném a zapomenutém životě, o těch, co přežili do dnešních dní a bloudí tmou (tak si vysvětluji název alba), o tom jakým darem a posvátným předmětem je pro člověka kniha a dalších bojůvkách na pomezí epického hrdinství a hořkosladké nostalgie. K rannímu čaji, k post-obědovému panáčku na lepší zažívání, i k noční pijatyce, kdy už kedluben reaguje spíš na tvary a stíny, než na vlastní důstojnost.

Hudebně Galar vyrostli a dívají se na své krásné hory z větší výšky, než tomu bylo dříve. Předchozí dvě alba si zasloužila svou pozornost, ale jestli jsem z nich míval nějaké opravdu výjimečné pocity, na to je má paměť příliš krátká, nebo prostě jejich přínos nebyl zase tak velkolepý. A protože se jízlivě domnívám, že paměť slouží dobře, budu se nadále držet varianty číslo dvě. Novinka "De gjenlevende" posouvá tradiční vzpomínaní na staré časy ven z předvídatelného oparu profláklé mlhoviny, od které se sice kapela vždy snažila držet co nejdál, ale někdy jejich tváře přece jen zastřela.

Nová nahrávka je impozantní ve své lehkosti a samozřejmosti s jakou je naloženo s melodiemi. Je až neuvěřitelné s jakým přehledem jsou barvitě vrstveny jedna na druhou. Ať už je to v kombinaci se zpěvem nadsamce, čerstvou várkou smyčců, nebo citlivým dostaveníčkem u stolu nad kalíškem medoviny a nedělní chvilkou poezie na téma "fagot a klimatické podmínky Bergenu". Galar jsou jako dobře regulovaná vichřice, jenž se žene krajem, rozkýve stromy v nejbližším okolí, aby za chvilku zpomalila a zadula teplejším dechem vzduchu, který pohladí na tváři a donutí člověka rovzpomenout si na doby, kdy se louky zelenaly ještě o mnoho více, než je tomu dnes. Vše se děje naprosto přirozeně, bez falešných kliček, s pohledem zabodnutým do vašich očí a s rukou, která když sevře, tak je to sakra cítit.

Galar si žádají vaši pozornost. Zcela zaslouženě a přesvědčeni o svých kvalitách. A věřte tomu, že tam jsou. Už dlouho jsem neslyšel tak dobrou nahrávku, ze které tečou potoky epického prolnutí s přírodou a naprosto nesvázaná kreativní síla na bázi předání starých bájí. I black / folkový ranec špíny a hrdého chóru má letos co nabídnout. Tak berte, neprohloupíte.