Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Galvanist - The Silence Between Stars

GalvanistThe Silence Between Stars

Sorgh1.7.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Jedním slovem doom, rozvitější popis už by obsahoval další přísady, které z této desky dělají zajímavý objekt k prozkoumání.

Jestli se chceme bavit o experimentálním metalu, Galvanist jsou jednou z cest k pochopení této nejasně definované odnože. Experimentální je často spíš nadnesený termín, pod kterým si lze představit kakofonie těžko pochopitelných zvuků a rytmů. Třeba to ani v tomto případě není zdaleka tak novátorské, jak se zpočátku zdálo, každopádně jde u Galvanist o tvorbu s neobvyklými postupy, které jsou nicméně pochopitelné a rozsévající hudební radost.

 

Mohlo by se říct, že tu máme další variaci na spojování žánrů, které k sobě mají blízko. Galvanist už na debutním albu Connection inklinovali k temnotě, depresivní maskara skladeb se rodila z doomových vod a délka skladeb ji nechala zvolna růst k naprosté zkáze. Nesmělé kontakty jiných žánrových sfér nebyly pro album zásadní, ale už zde hlodal ten pomyslný červ nenechavec.


Aktuální deska The Silence Between Stars, která vyšla v máji, svůj rodný měsíc zcela ignoruje a hněte jej do tvaru takového, dejme tomu, listopadu. Opět silný doomový hlas, ale už zde dochází ke střetům odlišných žánrů. Doom metal ztratil mandát k nekontrolovanému panování, jeho místo zabrala agresivnější forma vyjádření, která saje beneli z více směrů. Určitě je zde death a pak také silný vliv post a sludge metalu, to posluchač pocítí jen co dohraje intro a rozezní se Atrophy. Vynikající věc, ve které jsou parádní přechody mezi různými tématy. Kdybych chtěl někomu přiblížit jak The Silence Between Stars zní, opakovaně by mě napadla podobnost s The Ocean. Někde vůbec, ale někde hodně. Album syčí tlakem a kde se pnutí nedá vydržet, je řešením vyřvat všechno ven. Nálada tak nemá daleko k hysterii a tento vpravdě děsivý stav je často cítit i ze samotné hry. 

 

 

 

Nejde jen o jednu náladu, která by definovala skladbu. Mísení pocitů od žalu ke smíření, nebo nasranost přetavená do flegmatické vydechlosti, jsou částečkami jedné kompozice. Jednoduché, pochmurné motivy střídají složitější pasáže plné experimentálního nadšení. Rocková hravost, uvolněné kytarové preludování nebo megatěžké rifování. Je to málo nebo moc? Jak se to všechno potkává? Desetiminutová Dreich dává odpověď. Z pochmurného, pomalejšího začátku se rozjede nervní a rychlá vypalovačka s těžkými riffy ala Cult Of Luna. I když kytary drhnou podzemní ligu, dočkáme se pěkného sóla. V Hauntology zase slyšíme složitost melodických struktur, které se mění jako počasí. Daří se tu subtilní atmosféře dávající skladbě punc jedinečnosti. Je to pět (nepočítám úvodní intro) intenzivních fláků, které nejsou lehké ke strávení. Převažujícím dojmem je nervní tlak za očnicemi, ale hlubší mozkové struktury si vrní blahem z divných rezonancí.

 

Tolik tedy experimentální doom/death Galvanist, který by šlo titulovat i jako post – sludge metal, klidně experimentální nebo progresivní. The Silence Between Stars není všední nahrávka, ale s jejími sloučeninami jsme se už setkali. Galvanist to jen zpřeházeli a zabalili do jiného papíru. Takový dárek si nechám líbit.  


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky