Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I když to tak na první pohled nemusí vypadat, norská kapela Gazpacho jsou už celkem staří harcovníci letos dosahující na čtvrtstoletí na scéně. Doposud v ní najdete tři zakládající členy a když byste se rozhodli spočítat alespoň studiové desky, dojdete k pěknému číslu. Minimálně pro mě ale historie kapely začíná až s přechodem k vydavatelství KScope, která se začala psát v roce 2011 nahrávkou London (tu jsem ještě nezachytil) a pak deskou March of Ghost (2012), která byla myslím tou první, co jsem tehdy od Gazpacho slyšel. To, co bylo před tím, neznám. A to, co bylo potom, jsou samé velké věci - Demon (2014), Molok (2015) i Soyuz (2018) jsou velmi dobré desky, které mám moc rád.

Pokud se mi na této kapele něco obzvlášť líbí, tak její svým způsobem jedinečnost, která se těžko schová pod všeobecný pojem prog rock. Gazpacho dle mého názoru měli vždycky umělečtější ambice, byli vždycky hůře uchopitelní, tolik v sobě neživili odkaz Porcupine Tree (tak jako značná část katalogu KScope), a dělali si věci vždycky po svém. Skladby na pár minut i na celou stranu desky, žádné jednoduché popěvky, jasné vrcholy, ale postupně budovaná, rozlehlá a na první pohled nepřehledná stavba. Jejich přístup byl vždycky mimo tradiční struktury, jejich atmosféra byla vždycky intimní, jejich vypravěčství nikdy nesázelo na efekt a rychlý zisk. Otázka, jak sehnat dostatečně kultivovaného posluchače, který je schopen (a má dostatek času) toto všechno ocenit, je asi na místě, ale i přes dostatek zvrhlých příkladů z nedávné historie i současnosti jsem pořád přesvědčen, že lidí, kteří dokážou ocenit poctivou a trpělivou hudební práci, není málo.

S těmihle předpoklady jsem někdy na podzim přistoupil i k aktuálnímu albu Fireworker s tím, že to bude podobný příběh tak jako u předcházejících nahrávek, ale chyba lávky. Pes nebyl zakopán v tom, že by snad kapela přesedlala na jiný, inovativní přístup, v tomto ohledu jsou to pořád staří známí Gazpacho a vyžadují stejnou trpělivost jako kdykoliv předtím. Lehkým direktem mezi oči byly chorály typu hosana, které mi k jejich silně introvertní a na první dojem skromné hudbě vůbec nesedly na podzim a nesedí mi ani teď, po nevím kolika posleších. Je to celkem zvláštní střet dvou úplně protichůdných přístupů, na jedné straně plachosti jejich vlastní tvorby, na straně druhé dominantního sboru. Najít v tomhle symbiózu se mi nedaří a vždycky při poslechu, když má přijít ke slovu tato pasáž (což naštěstí není zase tak často, především první polovina desky), jímá mě lehká hrůza a mám nepříjemný pocit něčeho nepatřičného.

Se skladbou Hourglass ale sbory utichnou a následující příběh je už jen mezi mnou a tradičními Gazpacho (pokud vůbec lze slovo tradiční užít v případě této kapely). A je to příběh plný umně skrývaného napětí, které jen velmi zřídka vyplave na povrch (některé pasáže v Antique, kytary v první půli Sapien) a většinou je potlačované do prostoru mezi noty. Fireworker v tomto ohledu jen málokdy přichází s katarzí emocí, vyvrcholením písně nebo její pasáže. Místy je dokonce lehký a neskutečně vzdušný (střední pasáž Sapien) a jeho poslech připomíná víc meditaci nebo modlitbu. Proč ne, i tohle jsou Gazpacho a jejich hudba, která vždycky byla zvláštním způsobem oduševnělá a éterická.

Záchytným bodem pro první uchopení desky je titulní skladba umístěná přesně v jejím středu. Dvě kompozice před ní, dvě za ní. Jedna ultra dlouhá, jedna tak akorát. Fireworker je skladba, která má živější rytmiku a celkově je udělaná tak, aby se líbila (což rozhodně není nadávka, nebavíme se tu o popu). Jako vstupenka do desky pro vás a samotné desky do světa funguje výborně, byť si myslím, že to hlavní na albu se odehrává jinde, především tedy v následujících dvou skladbách s důrazem na té úplně poslední (výborná věc Sapien s délkou přes 15 minut). V ní se Gazpacho vznáší v nekonečném prostoru a je nádherný zážitek se tam vznášet společně s nimi. Jen to není zadarmo. Cesta od „nelíbí se mi sbory“ přes „Fireworker je fajn skladba“ po „ta deska je výborná“ není jednoduchá a nedá se ujít příliš rychle. Album chce svůj čas, poslech chce svůj čas, přijít na to chce svůj čas. Ale ve výsledku se to vyplatí.

Jinak deska je kromě digitálu k mání na cédéčku a 2LP o třech stranách, a to v překrásném grafickém zpracování. Za mě se jedná o nejpovedenější vizuál v historii kapely, který mi evokuje Radiohead v období The King of Limbs (2011), což je za mě velká poklona. Navíc disponuje i fantasticky čistým a na dnešní poměry velmi dynamickým zvukem, takže radost z poslechu v tomto ohledu nekazí vůbec nic.  Přidáme-li k tomu dosavadní zkušenost, že album má předpoklady růst a nabývat na zajímavosti, skýtá jeho poslech nejednu radost.