Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Legendární skupina Gehenna, která tvořila jeden ze základních pilířů norského blacku, už nějaký čas hibernuje a ač se stále prohlašuje za aktivní band, já tomu příliš nevěřím. Spíš to vypadá tak, že vše co měli chasníci na srdci už řekli a nyní jde jen o mizerné přežívání v rovině nereálných úvah.

To ale nic nemění na faktu, že se do historie zapsali řadou kvalitních náhrobních desek, nad kterými nelze povrchně mávnout rukou. Paradoxně k tomuto faktu se staví realita, že o Gehenně se v kuloárech mluví velmi sporadicky. Hodlám to drobátko vylepšit a připomenout luxusní album z roku 1998 nazvané Adimiron Black.

Gehenna, která do této doby vyznávala black stavěný na bytelném klávesovém základu a melodie jí nebyly ani zdaleka cizí, zde provedla sympatický přerod od omalovánkových čertů k obludě vpravdě makabrální, překvapivě industriálnější a deathové. Jestliže minulé Malice bylo vyvrcholením a poslední ejakulací zmíněné první etapy kapely ve znamení melodického blacku, jaký v té době ukovali třeba Satyricon na albu Nemesis Divina, pak Adimiron Black se vynořilo z vod neprobádaných a nadmíru vzrušujících. Hodně se o tom zmiňuje i Victimer v recenzi následujícího alba Murder, které je ale ještě trošku dál a jinde.

Pro mě je Adimiron Black vrcholem Gehenních snah. Muzikantům se podařilo nastolit geniálně odlidštěnou atmosféru, ze které zebe. Pod temnou a depresivní slupkou se odvíjí příběh zoufalství a duševní agónie, zkázy moderního člověka selhávajícího v esenciální touze po životě. Ve vzduchu se vznáší vůně smrti a je cítit opravdu silně. Šestistrunné motory čpí chladným kovem a zvěstují prohlubující se koma za vůně střelného prachu. Leštěná pažba revolveru pomalu vychládá…

Hned od úvodní a zároveň titulní skladby Adimiron Black se nad hlavou slije těžká a hutná atmosféra, zatěžkané základy obšívá kulometné hnízdo obsluhované ultrarychlými paličkami, které drží tepovku v anaerobní zóně, tkáň již dýchá na dluh a stroj začíná umdlévat. Bylo by lepší omdlít a necítit bolest. Skromné klávesové party přivádí atmosféru refrénu na piedestal pocitů strachu tak věrohodně, že je opět potvrzena stará pravda o jednoduchosti a síle. Během ubíhajících minut se místy nekontrolovatelně tetelím při cinkání trianglu, jejž jako vkusný doplněk bubenického mistra vítám. Tento čistý zvuk se už moc často neslyší a i zde je pouze sporadickou perlou krášlící kopákovo/klepačkový duet.

Poměrně netypická je píseň Devil´s Work, která začíná velmi pozvolna, jakýmsi akustickým intrem s klávesovou slupkou, kdy dramatická aura postupně graduje a vyvře v pomalém, místy až funerálním songu. A na závěr starý přeskakující gramofon. Adimiron Black je i přes předešlá slova o hutnosti plné melodií, ty však nemají v popisu práce hudbu krášlit jako u většiny děl, kdepak. V tomto revíru jde o syrové pocity strachu a napětí, které se podařilo vystihnout dokonale.

Pokud bych se měl své pocity snažit k něčemu přirovnat, tak podobný účinek na mě mají desky Blut Aus Nord. Je to hodně vzdálené přirovnání, hudebně je to zcela někde jinde, ale ta esence nervózního strachu je podobného druhu. Tak nakažlivě krásná a návyková.