Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gehenna - Murder

GehennaMurder

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nedá se nic dělat, ale můj závěr bude takový, že před sebou mám nejslabší článek poslední trojice výtvorů Gehenna - "Adimiron Black", "Murder" a "WW". Přesto drtí.

Pro tuto chvíli jsem si k recenzi vybral jednu death/blackovou zpověď, už polozapomenutou. K albu "Murder" norských zmalovanců Gehenna jsem se dostal jako k poslednímu, které mě v souvislosti s kapelou zajímá. Gehenna je všeobecně zaškatulkována jako kapela black metalová. Jenomže je black metal a black metal ... Samotní Gehenna začali svou kariéru na vlně melodických či atmo black metalů, ve stejné linii jako například Dimmu Borgir nebo Agathodaimon. Kdo začal dříve, nad tím nehodlám spekulovat. Ono to není zas tak důležité, neboť koncem 90.let chlapci (a dívka) ve své tvorbě přestali tolerovat sladce strašidelné klávesové vsuvky a vrhli se do víru nově vznikajících souborů, koketujících s industriálem, tedy nelidským vyzněním vůbec. Dlužno poznamenat a budiž jim přičteno ke cti, jako jedni z prvních. Tato změna k lepšímu se odehrála někdy v roce 1997 v mezidobí vzniku "Malice" a EP "Deadlights". Ano, právě EP "Deadlights" a následující plnohodnotné album "Adimiron Black" (obě 1998) jsou prvními důkazy, jakže si to seveřani s novou hudební tváří v rámci black metalu poradili. Jejich celá diskografie by se tak dala rozdělit na dvě období, říkejme tomu například "před a po Malice".

 

Mnou vybrané album logicky patří do nové éry Gehenna, ale také připravuje posluchači několik nečekaných kotrmelců. Datum jeho vzniku je zakulaceno na rovných 2000 a řadí se tak spíše do extrémně metalových archívů. V prvním a nejslyšitelnějším případě za tento kotrmelec považuji značný příklon ke klasickému death metalu, se kterým sice již koketovali (podobně jako s thrash metalem) na "Adimiron Black", ale ne v takové míře. Tehdy se jednalo spíš o vhodné doplnění a narušení nadvlády blacku. Nově ovšem dochází, když ne k rovnováze, tak i k malému vítězství smrtícího kovu (chcete-li 60:40). Proto v souvislosti s touto desko upřednostňuji sousloví death metal, kterému by navíc slušela oblíbená předpona "cold". Pokud toto slovíčko znamená ono vkrádající se strojové temno v každém tónu nahrávky, tak sem sedí, to je bez debat. Jak jsem se později dověděl, cover fošny má znázorňovat rozostřenou první fotografii popravy na elektrickém křesle. K titulu to pasuje, tak proč by ne...

 

http://i.ytimg.com/vi/AG9LPJTYj4Y/0.jpg

 

Industriální "Intro" nás pomalu uvede k oné neradostné události. Porce číslo dvě "Murder" hned naostro předvádí jakým směrem se ubírá zvuk kytar na tomto albu. Neklidné, mnohem hutnější než dříve. Riffy, tolik typické pro tvorbu představitelů death metalu. Nezapomíná se však ani na konec devadesátek, ve třetí "Worthy Exit" dochází k většímu provázání s poctivým brutálním black metalem, snad aby Gehenna dokázali, že na něj úplně nezapomněli. Podobně zní i "Devout Dementia" se silně nakažlivým "zlým" bzukotem na úvod. Pak se zpomaluje, vše zase začíná nabírat smrtící otáčky a tak to jde dál a dál a dál... Když jsme u těch otáček, rozhodně kapelu nepodezřívám z toho, že zapomněla zapnout na jejich vyšší výkon, toto prostě mělo znít jak zní, záměr proprat "Murder" death metalem je zcela evidentní. Bohužel tím jiný rozměr dostala i pověstná zlá aura, vznášející se nad každým albem Gehenna. Není míň zlá, není ale tak jedovatá, je zkrátka jiná a s tím se musíme smířit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky