Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Americká industriálka GENITORTURERS se po pěti letech vrací s novou deskou „Blackheart Revolution“. Kapela se odvrátila od svého starého labelu Dreamcatcher / SPV a svou tvorbu svěřila novému Season Of Mist. Novinka nese charakteristické rysy této skupiny. Elektronika, industrial, metal a výtečné refrény. Nejlépe lze jejich hudební styl přirovnat k tvorbě Marilyna Mansona, konkrétně jeho zhruba prostřednímu období (jelikož současná tvorba je mizerná a vyměklá). Na této desce se kapela nese v duchu minulého výborného alba „Flesh Is The Law“. Svérázná zpěvačka Gen stále ukazuje svou dobrou kondici v různorodých vokálních plochách. Zejména pak drsnější partie jejího hrdla dávají muzice správný šmrnc (samozřejmě společně i s partiemi jejího těla). Kapela na desce jede své střední, místy až pochodové tempo s občasným zvolněním. Nový počin není sice tolik dynamický, co by jeho předchůdce, ale i tak si drží své pevné místo. Bohužel deska nemá čím překvapit. Jednotlivé skladby jsou neustálým omíláním klasických postupů a obdobou starší tvorby. Jediné co album pozvedává výše, jsou jeho vykrášlené refrény.

Otvírák desky je píseň Revolution. Od samého začátku poměrně šlapavá a dává najevo nepřeberné množství elektronických prvků, kterými se kapela pyšní. Ve vydařeném refrénu zaznívají téměř až punkové linky. Dvojku rozeznívají honosné bicí, které se ve svém osobitém tempu nesou celou skladbu. Dalším znakem této záležitosti zůstává roztleskávací refrén. Trojka Devil In A Bottle patří mezi zdařilejší kousky, jež se na placce ocitly. Má kvalitní riff, úměrné tempo a výborný refrén. Chvílemi mi hudba téměř připomínala starší tvorbu německých Rammstein kloubící se, se skoro až punk rockovou náladou. Čtyřka má povedený začátek a takový chytlavý, nebojím se říci, heavy metalový refrén. V následující skladbě se posluchačovi dopřeje trocha zvolnění. Písnička obsahuje moderní popové prvky a ukrývá celkem chytlavý refrén. Take It se svou strukturou dere na povrch s ambicemi stát se hitovkou desky. Příjemné pasáže s kvalitním refrénem. Jistá změna přichází se sedmým kouskem Confessions Of A Blackheart. Co se týče hudby, ta by se dala nejlépe přirovnat k ambientu. A její refrén mi nemálo připomněl skupinu, která si nechává říkat Spectrum-X. Celkový nádech písně má temný podtext a až nervózní pojetí refrénu. Cum Junkie nastoupila koneckonců tvrdě s industriální tváří. Není pochyb o jejím techno rytmu a diskotékovou omáčkou. Předposlední věc je dalším pomalejším stvořením alba. Ukrývá v sobě tajemnější, gotičtější atmosféru. Závěr desky vytváří veselejší kousek Tell Me. Má obvyklé rockové postupy s melodickým refrénem.

Závěrem lze říct, že to nebylo zas tak hrozné. Takový lepší průměr. Ovšem svou starší tvorbu kapela nijak nepřeválcovala. Statečně se drží v dobrém středu.