Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Genitorturers - Blackheart Revolution

GenitorturersBlackheart Revolution

Bhut13.11.2009
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Kus Mansona, kus Zombieho, kus sebe sama a je to. Elektro metal jak má být. Prostě paráda bez žádných kudrlinek.

Americká industriálka GENITORTURERS se po pěti letech vrací s novou deskou „Blackheart Revolution“. Kapela se odvrátila od svého starého labelu Dreamcatcher / SPV a svou tvorbu svěřila novému Season Of Mist. Novinka nese charakteristické rysy této skupiny. Elektronika, industrial, metal a výtečné refrény. Nejlépe lze jejich hudební styl přirovnat k tvorbě Marilyna Mansona, konkrétně jeho zhruba prostřednímu období (jelikož současná tvorba je mizerná a vyměklá). Na této desce se kapela nese v duchu minulého výborného alba „Flesh Is The Law“. Svérázná zpěvačka Gen stále ukazuje svou dobrou kondici v různorodých vokálních plochách. Zejména pak drsnější partie jejího hrdla dávají muzice správný šmrnc (samozřejmě společně i s partiemi jejího těla). Kapela na desce jede své střední, místy až pochodové tempo s občasným zvolněním. Nový počin není sice tolik dynamický, co by jeho předchůdce, ale i tak si drží své pevné místo. Bohužel deska nemá čím překvapit. Jednotlivé skladby jsou neustálým omíláním klasických postupů a obdobou starší tvorby. Jediné co album pozvedává výše, jsou jeho vykrášlené refrény.

 

Otvírák desky je píseň Revolution. Od samého začátku poměrně šlapavá a dává najevo nepřeberné množství elektronických prvků, kterými se kapela pyšní. Ve vydařeném refrénu zaznívají téměř až punkové linky. Dvojku rozeznívají honosné bicí, které se ve svém osobitém tempu nesou celou skladbu. Dalším znakem této záležitosti zůstává roztleskávací refrén. Trojka Devil In A Bottle patří mezi zdařilejší kousky, jež se na placce ocitly. Má kvalitní riff, úměrné tempo a výborný refrén. Chvílemi mi hudba téměř připomínala starší tvorbu německých Rammstein kloubící se, se skoro až punk rockovou náladou. Čtyřka má povedený začátek a takový chytlavý, nebojím se říci, heavy metalový refrén. V následující skladbě se posluchačovi dopřeje trocha zvolnění. Písnička obsahuje moderní popové prvky a ukrývá celkem chytlavý refrén. Take It se svou strukturou dere na povrch s ambicemi stát se hitovkou desky. Příjemné pasáže s kvalitním refrénem. Jistá změna přichází se sedmým kouskem Confessions Of A Blackheart. Co se týče hudby, ta by se dala nejlépe přirovnat k ambientu. A její refrén mi nemálo připomněl skupinu, která si nechává říkat Spectrum-X. Celkový nádech písně má temný podtext a až nervózní pojetí refrénu. Cum Junkie nastoupila koneckonců tvrdě s industriální tváří. Není pochyb o jejím techno rytmu a diskotékovou omáčkou. Předposlední věc je dalším pomalejším stvořením alba. Ukrývá v sobě tajemnější, gotičtější atmosféru. Závěr desky vytváří veselejší kousek Tell Me. Má obvyklé rockové postupy s melodickým refrénem.

 

Závěrem lze říct, že to nebylo zas tak hrozné. Takový lepší průměr. Ovšem svou starší tvorbu kapela nijak nepřeválcovala. Statečně se drží v dobrém středu.   


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky