Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gerda Blank - Rituals

Gerda BlankRituals

Sorgh23.11.2013
Zdroj: Mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Debut O mě nadchl. S dvojkou Numbers to bylo vlažnější, ale i s ní mám kamarádský vztah. Teď se mnou šijou všichni čerti, protože jejich aktuální novinka nazvaná Rituals boduje všemi svými zbraněmi. Na západní frontě není klid.

Kdo se trošku zajímá o dění na naší scéně, o kapele Gerda Blank už asi něco slyšel. Pokud je uvidíte naživo, originální a nepřehlédnutelný duet si vás získá poctivým přístupem, se kterým drhne prazákladní esence rock´n´rollu. Ty je v dnešní době někdy těžké najít, protože výhonky jsou mnohdy už ze startu obaleny nánosem přidaných hodnot a je těžké se dostat přímo na dřeň.

 

Co se diskografie týče, tak kapela vydala tři dlouhohrající alba, z nichž každé se může hrdě poměřit s konkurencí. Debut O mě nadchl. S dvojkou Numbers to bylo vlažnější, ale i s ní mám kamarádský vztah. Teď se mnou šijou všichni čerti, protože jejich aktuální novinka nazvaná Rituals útočí všemi svými zbraněmi. Na západní frontě není klid. Rituals je živočišná deska nevyžadující titul za jménem, její řeč je lidová a podbarvená bodrostí zdravého sebevědomí. Proto si myslím, že ji skousne každý milovník úderného a neučesaného rocku. 


Rychlé vály se střídají se středněproudým tahem za vlasy, energie je hlavním režisérem celého vystoupení, které trvá nějakých 43 minut. Album uzavírá svatou trojici desek, které dokazují, že i na pouhé dva nástroje se dá udělat dobrá muzika. Jedna kytara, nezbytná sada bicích, snad nějaký efekt, nic víc. Všechno to stojí na dobrých nápadech, bez kterých by šlo o jednoduše zaměnitelnou kapelu. Skladby mají silné melodie, které jsou zapamatovatelné, ale ještě se mi nestalo, že by se mi ohrály. Každá je trošku jiná, stojící sama o sobě, ale všechny spojuje lehce nedbalý zpěv a barvitá hra na struny. Nakřáplá kytara špinavě praská a škrábe, jakoby se snoubila s ruchy neladěného rádia. Je úplně jedno, jakou roli v tu kterou chvíli hraje. Dle potřeby podpoří rytmiku, místy něžně zavrní a naráz  vymaluje stěny pokoje divokou melodií.

Z kontextu skladeb se vymaňuje titulní a závěrečná Rituals, která i přes svoji délku přesahující deset minut nemá problém udržet posluchačovu pozornost. Melancholická, zahleděná do sebe, plná tichého vybrnkávání, v jehož pozadí tluče jako srdce metronom. Na pár okamžiků se dokáže otevřít výraznému riffu, aby se následně vrátila do zasmušilého odcházení. Člověk jí musí dát čas a sám se snažit o kontakt. Netypická, ale silná věc.


Když to na závěr obhlížím seshora, nic neschází, nikde faldík nepřebývá, váha se drží zobáčkama k sobě. To mě na tom snad baví nejvíc, že stačí tak málo, aby kluci probudili zájem a následně nás smetli tak autentickým výkonem. Jsou dva, a stačí jim málo místa. Právě v klubech jsou Gerda Blank jako doma a je požitek se jim dívat pod prsty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ladis / 20.3.14 21:01odpovědět

nice

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky