Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ghost - Prequelle

GhostPrequelle

Jirka D.15.8.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Ghost pokračují v trendu větší líbivosti a podlézavosti, a nutno jim přiznat, že aktuální deskou v tomto ohledu udělali pořádný krok. Prequelle je skvěle udělaný hudební kýč.

O kapele Ghost se toho za poslední roky napsalo hodně a stejně tak se toho hodně napsalo o jejich zatím posledním albu, které je v rámci diskografie studiových nahrávek čtvrté v pořadí. Kapela, která je bůhvíproč vedená v seznamech Encyclopedia Metallum, debutovala albem Opus Eponymous v roce 2010, ale skutečně velký úspěch zaznamenala (jakkoliv i debut byla velmi dobrá hard-rocková deska) až následným albem Infestissumam (2013). Psali jsme o něm (ZDE) a psali jsme i o desce Meliora (2015), která pokračovala v melodických trendech předchozí desky, i když co do kvalit za ní lehce pokulhávala (ZDE).

 

Ghost band

 

Stejně tak se dost propíral anonymní status jednotlivých členů kapely, kteří skryti za maskami a nicneříkajícím označením Nameless Ghoul můžou nepozorovaně přicházet a odcházet, jak se komu zlíbí. Nijak po tom nepátrám, nezajímá mě to. Stejně tak je mi jedno, kolikrát už změnil kukuč hlavní protagonista, zda si říkal Papa Emeritus, Cardinal Copia nebo nějak jinak, a zda věří v satana nebo nějakou jinou žábu. Všechno to beru jako cílený, fungující a dobře promyšlený marketingový záměr, který vyšel už mnohým před nimi, a vyšel i Ghost, protože lidi hru na tajemno mají rádi. V podstatě jim to přeju, je to showbyznys a ten se řídí vlastními pravidly.

 

A jak tedy čtvrtá deska Prequelle? Řekl bych minimálně to, že je hodně diskutovaná. Četl jsem texty o téměř největším zvratku v dějinách hudby (to trošku přeháním, ale skoro tomu tak bylo), četl jsem i opatrnou kritiku a zcela neopatrné nanebevzetí. Na zmíněné metalové encyklopedii dohledáte jedenáct recenzí s bodovým hodnocením od 3 do 90 % s průměrem lehce přes padesát. A to myslím hovoří za vše.

 

V linii diskografie je Prequelle nejvíc soft deskou, která opustila hard-rock už téměř zcela, což by ale nemělo být nijak překvapující, protože tenhle trend se táhne album od alba se stále větší intenzitou. Zůstaly samozřejmě melodie, ještě minule docela silné, dnes by řekl že místy dost vlezlé. Zůstalo hodně kláves a na nich se ještě tvrdě zapracovalo, pokud je to vůbec vhodný příměr. Tvrdého v nich totiž není nic, a hlavně je jich dost, ve zvuku dominují stejně jako zpěv a sborové linky. Takže harmonie především, hlavně nikoho nepopudit. Když bych to vzal z pohledu hudební historie, tak bych řekl, že Ghost se posunuli ze 70. let do 80. a vybrali si z nich ten největší patos. Občas uváděné přirovnání k blackmetalové ABBA možná trochu sedí, ale možná i ABBA na mě působí serióznějším dojmem.

 

 

Typickým příkladem by mohla být instrumentálka Miasma, která v sobě spojuje všechny kýče naflitrovaného rocku včetně saxofonu, ale v podstatě je úplně jedno, kterou skladbu si vybereme. Všechny jsou aranžovány podobně, všechny táhnou shodně do teplých krajin a všechny se snaží zalíbit na první dobrou těmi nejlacinějšími metodami. Vrchol těchto snah by mohla přestavovat sedmička Pro Memoria, s níž lze mít snadno osobní problém.

 

Pozitiva? Snad úvodní song Rats, který ještě lehce odkazuje k předchozím albům a razantnějšímu projevu. A pak samozřejmě um kapely dát dohromady fakt silné melodie, jakkoliv se mi to nemusí líbit a můžou mi lézt krkem, tohle prostě umí. Jakkoliv je totiž deska Prequelle kýč, je to kýč prvotřídní a žádný laciný šunt z výprodeje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky