Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od posledního velkého alba kapely pro fajnšmekry Gnaw Their Tongues uplynulo pár let. Nebylo jich moc, ale to čekání na další řadovku bylo nervózní. Zvrhlíci mohou nyní zaplesat a zajuchat radostí. Vyšinutě se nahlas zasmát a předříkat si název nového alba, který zní Abyss Of Longing Throats. To už samo o sobě zní sice jako název nějakého zajímavého porno filmu, ale v souvislosti s kapelou Gnaw Their Tongues se lze těšit "jen" na další porci rytmů obskurního rozměru.

Hned z kraje je dobré zmínit, že tohle není pro každého. Pokud nemáte rádi noise, experimenty, bordel v hudbě, neurčitý spád desky, těžko předvídatelnou a těžce nervní muziku, spíše hromadu hluku a nepříčetného ryku a další variace nemilého charakteru, odejděte. Tento počin totiž zachází ještě dál a hlouběji, než o tři roky mladší nahrávka. Tehdy jsme mohli hovořit o jasně dané porci hnusu, jenže to bylo něco jiného. Prakticky nelze obě alba srovnávat, jelikož tentokrát se ocitáme v trochu jiných vodách experimentu, balancujícího mezi blackem a noisem. Řekl bych, že jsme daleko hlouběji zabředli do spleti psychopatických zvratů, procházíme se po dně všech zoufalců a sbíráme zde jejich rozbité střípky životů, které se skládají nahodile za sebe.

Jde o podivínské soupeření zvuků, kde vládnou industriální ruchy stavěné na blackmetalovou podlahu. Agresivní výpady jsou v kontrastu se zoufalými výkřiky z jakýchsi hlubin temných koutů věcí, o kterých se nemluví. Tu a tam se objeví zajímavé podbarvení smyčcovými nástroji, které působí dojmem houslí pohozených v hnoji. Občas se povede uchu zachytit melodii, která s hlazením po duši má společného tolik co jako křemešník s vagínou. Je zde tolik vypjatých chvil, tolik špinavých kontrastů, tolik odpornosti, perverze a svíravého výrazu, že to v člověku vzbuzuje přesně pravý opak, než by se dle popisu mohlo zdát. Je to tak šíleně seskládané a vykrystalizované ad absurdum, až se od desky nelze odtrhnout. To je ten moment, kdy se člověk neustále vrací a snaží se objevovat nové, zprvu upozaděné jevy. Pak přichází ke slovu husí kůže, mrazení v zádech a s tím spojené pocity překvapení. Dostanete se do fáze, že se vám to začne líbit, protože podobný druh nepochopitelného ukájení jinde nenajdete. Nelze najít něco tak působivého, silného, dramaticky přímočarého. Autor budiž uctívaný génius, protože takové zamávání s náladou mi dlouho žádná nahrávka nenabídla.

Co song, to skvost a ucelená bestie hrubého kalibru. Divoké a neuhasínající zapálení pro prznění jakéhokoliv náznaku veselosti. Nervy drásající zvuky kovů v souzvuku s brutálně rozostřenou kytarou a opět ten nepříčetný vokál. Jinde zas výkřiky plné bolesti a zmaru. Jak takové dílo vzniká? To je mi záhadou a snad ani netoužím po poznání autorových myšlenkových pochodů, které ho během tvorby stíhaly. Chcete-li vystrašit vlastně kohokoli, není momentálně na trhu lepšího deratizéra. On už i obal nahrávky napovídá o něčem podivném. Na první pohled jde totiž o lehce tuctový obrázek, ale báječně se doplňuje s hudbou, která se line z každé vteřiny téhle choré desky. Původně jsem to necítil tak intenzivně, ale nyní, již při snad stopadesátém poslechu mám obrovské nutkání dát desce plnou palbu bodů. Trochu rezervy si však nechám, čistě z obezřetnosti, ale upřímně říkám, že tohle je vážně síla. A věřte nebo ne, nic pro slabší povahy.