Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Gaahl s Kingem, kteří opustili mateřskou kapelu, záhy pozvedli prapor nového projektu a pod logem God Seed jim v loňském roce vyšlo debutní album, na kterém deklarují, že black metal je stále jejich pravou a jedinou cestou, ze které nehodlají udělat ani jeden zbytečný krok. Žádný ústup nebo uražené trucování s klarinetem u cimbálu. Zlo, temnota a válka jsou věčné jako vesmír a jako takové je třeba je oslavovat. Jestli se budou jmenovat tak nebo onak je vedlejší. Jsem tomu rád, protože album se dobře poslouchá.

I Begin použilo starý a dobrý kabát, žádné převlékání a změna kostek za proužek. Poctivě dodržuje všechny postupy a klišé, které k blacku patří. Komu se líbí Gorgoroth, nebude mít s jeho přijetím nejmenší problém. Ale zas tak úplně stejná krevní skupina to taky není. Válečná intenzita spolu s našlapaným zvukem vám prožene slechy silou povedené detonace. Výsledný hluk se podařilo zvládnout a tak God Seed nenabízejí slepenec hlukové mlhy, ale i s polámanou busolou se dá v krajině kolem Bergenu dobře orientovat.

Při hodnocení alba se srovnávání a podobnostem nelze vyhnout. Chlapi mají jasný rodokmen a vzdělání, proto nám místy budou připomínat jiné podobně zaměřené bandy, ať už zmiňované rodné  hnízdo nebo příbuzně laděné spolky, kterých je jako hub po dešti. To je případ hned úvodní skladby Awake, která mi trošku připomíná atmosféru Gorgorotího alba Destroyer, ale naštěstí to není většinový "problém". Ač se jedná o dobrou desku, proč se vracet tam, kde už je vše zničeno? Proto se kapela nespoléhá jen na ničivou rychlost, ale rozvíjí zejména pasáže klusající středním tempem, jejichž síla je v důrazném středním rytmu s nějakým tím bonusem. Tím může být jednou silným klávesovým motivem hnaný refrén (Alt Liv), podruhé třeba chladná a monotónní odlidštěnost (Lit). Krom těchto silných momentů album obsahuje tři kusy (Diversion I, II a Bloodline), které vyžadují zvláštní zacházení. Jejich místo na albu je přinejmenším sporné, protože jde o temné, ambientní slepence, jejichž úkolem je asi naprosto rozhodit doteď šlapající psychiku.

Výsledkem je tedy album, které ponechává prvoplánovou zlobu trošku v pozadí a s citem jí nadzvedává oponu. Takto plně kontroluje její nasazení. Naštěstí zde svoji roli sehrála snaha o jiný přístup, kdy se kapela snaží hledat cestičky, jak hodně provařený styl osvěžit. A funguje to. Největší bomba ovšem teprve přijde. Nepovažujte mě za blázna, když tvrdím, že deska nasáklá černotou je inspirativní svým kloubením metalu s hardrockovým feelingem zlatých sedmdesátek. Zdá se to nemožné? Snad.

Už ve druhé skladbě se prosazuje klávesový stratég Geir Bratland (ex-The Kovenant), který svou hrou odkazuje do zlatých časů Párplů a Uriášů, kdy se hodně sázelo na projev černobílých klapek, které představovaly základní kámen tehdejší tvorby, signaturu doby a bez hammondek to prostě nešlo. Sevřená a zlá atmosféra taje pod jejich krásnými a nadýchanými linkami, které jakoby přišly z jiných časů ukázat, kdy se hrála ta pravá hudba. Vemte si takovou This From The Past, tvrdý a povedený kousek, ale až Bratland jí dodává auru něčeho zvláštního, neslýchaného.

Krom těchto retrospektivních pohledů je nám během hodinky a čtvrt nabídnuta i dávka klasických klávesových linek, které nás svým kosmickým soundem vracejí do naší scifi přítomnosti. Vokální útok vede starý máza Gaahl, jeho výraz nijak nevybočuje z lety prověřeného potrubí a zní tak, jak zněl i na dřívějších počinech. Prostor nesobecky ponechává i čistým vokálům, jejichž přičiněním se na album vloudila troška toho epického heroismu.

Když to sečtu, máme tu desku, která má dobře nášlápnuto k fanouškům svým inovativním pohledem na věc. Původně jsem od ní nečekal mnoho vzhledem k známým protagonistům, ale tím větší je moje překvapení. Tady fanoušek blackmetalu nešáhne vedle.