Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gogol Bordello - Pura Vida Conspiracy

Gogol BordelloPura Vida Conspiracy

Lyriel2.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, Panasonic SA-PM200
VERDIKT: Album začíná slibně. První skladba je taneční, veselá a svižná. Očekáváte, že se v takovém duchu ponese celá deska, ale po několika následujících skladbách ji začnete vnímat úplně jinak.

Než vám dojde, že Gogol Bordello tahají za úplně jiné nitky než dosud, prokličkujete se řadou dvanácti skladeb, které nemají řád a mají v úmyslu připomínat známé melodie. Eugena Hütze obdivuji a nazývám charismatickým člověkem se smyslem pro umění. Jeho náboj, pro tvoření dobré muziky, je cítit v každém albu jeho nemalé diskografie. Když se mi “Pura Vida Conspiraci“ poprvé přehrálo ve věži, bylo těžké seskládat závěrečnou myšlenku. Je více než jasné, že hudební kritici to s hodnocením nebudou mít lehké.

 

Od takových šílenců, jakými jsou Gogol Bordello, člověk očekává výkon plný života a nikdy nekončící energie. Jsme zvyklí, že hudba v jejich podání řádně poškádlí všechny naše smysly, ale nové album je opravdovou novinkou. GB jsou mnohem exotičtější než kdykoliv předtím, skladby jsou v osmdesáti procentech pomalejší, odpočinkové a připomínají spíše balady s hudebním doprovodem. „I Just Realized“ je přesně taková, v souvislosti s ní si dokážu spojit dohromady Jarka Nohavicu a Manu Chao. Asi je to odvážné přirovnání, ale mně se to tak jeví. Kromě baladických songů album nabízí neodmyslitelné cikánské asociace. Ostatně základ všech skladeb je postavený právě na tom, vždyť jde o gypsy punk! A možná proto mi u letošní novinky chybí ta bezkonkurenční verva, se kterou se Gogol Bordello vrhali do tvoření. Stará „Wonderlust King“ nebo „Super Taranta“ je výběr z toho nejlepšího, co mohou tito rebelové nabídnout. Ale na novém albu nacházím snad jen tři songy, které mají podobný charakter.

 

 

Mým favoritem je „Lost Innocent World“, která se vyznačuje klidným začátkem a rytmickým rozjezdem do rychlejších pasáží, což je přesně ta šílená vlna, na které jsou postavené ty nejlepší songy. Více punkového vlivu je slyšet i ve skladbě „It Is The Way You Name Your Ship“, u níž se nabízí lehká paralela s kapelou The Dreadnoughts.  Asi nejexotičtější song na albu je „The Other Side of Rinebow“, i když při prvním hodnocení působí jak z jiného světa celé album. Je v něm cítit trocha Itálie, špetka Francie a ždibec Ukrajiny. Úvod „Hieroglyph“ je jako stvořený k uvolnění, ale naříkavý a utahaný vokál je lehce mimo. O to víc mě ze spánkového transu probouzí následující kousek, na albu nejlepší „John The Conqueror (Truth Is Always The Same)“. Líbí se mi táhlé housle, střídání rytmu a vedení basy, kterou lze jindy přeslechnout. V závěru bych si možná přála nějaké doražení posluchače, přece jen bylo pomalých skladeb dost a dost. Bohužel to poslední, co nás čeká, je jen špatně konstruovaná balada, která je jak vytažená ze dna pytle opilého tuláka.

 

“Pura Vida Conspiraci“ je slabším odvarem toho, co dokáže kapela předvést. Gogol Bordello umí být nezkrotní, divocí, rebelští, ale tentokrát jako kdyby došla pára a stroj jel jen na volnoběh. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 2.9.13 9:58odpovědět

Tak od tebe bych Jiří vůbec nečekal, že budeš znát gypsy punk jejich ražení, to mě potěšilo. Jinak zastávám názor stejný, metu překročit nelze. Novou desku jsem neslyšel a ani o tom nepřemýšlím, pokud se ubralo z tempa, pak nemám důvod. A vše už bylo dávno předvedeno na prvních deskách.

Jirka D. / 2.9.13 9:24odpovědět

"Gypsy Punks: Underdog world strike" je jen jedna a nedělám si iluze, že se jim podaří tuhle metu kdy přesáhnout. Novinka je v mnoha ohledech třetí čajík ze stejného pytlíku, chuti mdlé a bez patřičné jiskry.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky