Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Myslíte si, že si francouzská Gojira minule jen tak nakrátko odskočila kapku jinam s tím, že příště to bude opět ve stylu blízkém Meshuggah? Ale co vás to napadá, tato kapitola, zdá se, je již nadobro uzavřena. Z Gojiry se stali natolik dobří hráči, že jim chrlení věcí ve starém stylu už prostě nestačilo, potřebovali rozlet a přesah. L'Enfant Sauvage jim umožnilo let, jaký ještě nikdy neuskutečnili a na kapele je sakra znát, že se jim tato poloha zalíbila. Magma následuje čtyři roky poté a pouští se do ještě odvážnějších věcí, kde člověk cítí, že tady se děje něco velkého.

Čpící síra v kontrastu s neopakovatelným stylem The Way of All Flesh (a starších děl) je skutečně pryč, zůstává jen odér nasranosti a zloby. Pod rozkmitanou blánou Máriových úderů je cítit roztěkanost a jedová kusadla už už kousnout, ba nestane se tak. Kroužící bestie bude stejně jako minule pouze kroužit kolem oběti dál a postupně ji zhypnotizuje. Tohle je současná zbraň na oko mírnějších Gojira, co jemně stáhli stopáž skladeb a bušení v rezonanci ozvěn nahradili postupným nátlakem. Magma je válec, pouštící se do polemiky o životě a smrti. A věřte mi, že Gojiru i nadále poznáte od první sekundy.

Co že to padlo o polemice života a smrti? Magma je bohužel silně poznamenaná deska smrtí matky obou Duplantierů, která je zde svým způsobem cítit z každého hrábnutí do strun, z pochmurné nálady, z trýznivé polemiky. The Shooting Star ještě pomalu škrábe nehtem o stěnu, až stéká krev, Silvera už ukáže první ostré zuby. Není to v rychlosti, je v promakané struktuře skladeb, kde ostré hroty a melodie vystřelí ve správnou chvíli. Je až zarážející, kde bere kdysi extrémní parta tolik citu a talentu pro silné melodické linky, jakých se kdysi stranila. Nejen The Cell, ale i například Pray jsou vzorovým příkladem nahuštěného riffování, které nebere konce a skladba stojí na něm. Je to hypnóza podobná Tool, zároveň ale úplně to samé, co dělala kapela vždycky (samotná podstata poly-rytmů Meshuggah stojí na neustálém huštění riffů za sebe, které se větví a zase smršťuje). Základ je jednoduchý, čtveřice umí rozvětvovat a košatit často jediný motiv, který v pravou chvíli zase smrští do sebe. A já se klaním až k zemi, kam toto umění dotáhli, protože tohle je prvotřídní materiál.

Magma je jiná, slovy Joea: „Some elements are radically different. Some of the songs are vocally different, Mario’s drumming has evolved and it’s more mature. It’s funny each time we release a new record we say the same thing that we feel more mature but it’s a natural thing."  Já s tím naprosto souhlasím, na druhou stranu vývoj muzikantů jde stále stejným směrem. A proto nejvíce na posledních dvou deskách Gojira oceňuji to, že se kapela nebývale hodně posouvá jinam a že se v jejich podání dějí velké věci. Netroufám si jejich muziku srovnávat s kýmkoli jiným, protože mi přijde, že není s kým srovnávat. Magma je svojská věc, hodně osobní a temná, co se postupně dostává pod kůži. I díky tomu může být pro mnohé těžké tomu věnovat čas; není to v principu lehká nahrávka. Na druhou stranu se deska odmění úžasným způsobem: pochopíte, že před sebou máte čtveřici výjimečných muzikantů, kteří stvořili v kontrastu ke svému umění velice jednoduchou desku, co až v detailech bere dech.

A víc k tomu netřeba.

Upřímně jedna z posledních velkých metalových band, kterou pokládám za hodnou sledování.

// v textu je použitá citace ze zdroje Loudwire.com