Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Graufar - Via Necropolis

GraufarVia Necropolis

Sorgh28.4.2026
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Příjemná blacková deska, která se nestydí znásilnit nevinné melodie. Spíš než přímočará řežba je album sbírkou skladeb s různým přístupem.

Dnes se podíváme k našim jižním sousedům na jednu začernalou věc. V tomto případě platí, že nejde o typického představitele žánru, ale o poměrně originální přístup k temnému metalu. 

Graufar z rakouského Lince brázdí vody od roku 2020, takže se nejedná o protřelé harcovníky, avšak jisté zkušenosti jim upřít nemůžeme. Projekt Wegtam asi nikomu nic neřekne, ale o sludge/deathové Náire už třeba někdo zakopl. Album Via Necropolis je druhým dlouhohrajícím albem Graufar, které navazuje na dva roky starý debut Scordalus

 

Graufar je nutné považovat primárně za blackmetalovou smečku, která má slušně nabroušené zbraně a jejíž trny se lesknou krví kostelníků. Některé skladby jsou sveřepou a nekompromisní jízdou, která dělá black metalu to nejlepší jméno. Tím větší poklonu skládám, protože Graufar se nespokojili s metodou nahrát stylově přísnou vichřici s třítónovou melodií a splašenou rytmikou (bez obav, i takové pasáže zde najdeme) a vsadili na mnohem barvitější materiál, díky kterému album nehyne pod zoufalstvím jednotvárného výrazu.

 

Kromě blackové zuřivosti, která je zde brána jako sice důležitý, ale ne zásadní pilíř, album oslovuje hutným a těžkopádným jazykem, který se pravděpodobně inspiroval v deathmetalovém chlívku, ale přijde mi, že některé riffy odhalují kořeny trashmetalového plevele. Skladby překvapují zajímavými vyhrávkami, které často úplně mění původní výraz. A kdyby se některé pasáže jinak nazvučily, tak spolu s civilním zpěvem by mohlo jít o pěkné, rockové písničky. Fuj, řekne nejeden ortodox, ale hlavy pomazané tento postup v metalovém hávu jistojistě dokáží ocenit. Graufas si hrají s rytmem a s oblibou střídají tvář nahrávky. Proto mám z poslechu nejednoznačný, avšak pozitivní dojem. Rychlopalné masáže oslavují ryzí blackmetalové nadšení, klepačky, hoblíky a štěkot vokalisty Gernota, to je pravé zlo. Se stejným důrazem však do hry vstupují středně rychlé pasáže s tvrdými riffy nebo monotónně stavěné mezihry, do kterých vstupují hluboké vokály kolegů a občasné deklamace. Hlasově je album variabilní a stejně jako u techniky hry se nic nezabydluje natrvalo, protože změny jsou živou vodou tohoto alba. Přesto drží pohromadě a nic z něj rušivě nevybočuje. 

 

Současně je Via Necropolis plné melodií. Jeho celkový dojem se tím nezjemňuje, spíš má díky nim více rozměrů. Často se tak může rozvinout atmosféra, která není třeskutě temná, ale odráží i šedé tóny spektra. Dobře působí akustické vyhrávky vsazené do skladeb, které mi trošku připomínají norské Immortal, je tam ta chladná atmoška. Ochutnávka se nabízí už v otevíráku Blizzard & Blaze. Ano, i ten Blizzard v názvu o něčem svědčí… 

 

K nesmrtelnosti je daleko, i tak Graufar na sebe dokázali upozornit velmi příjemnou nahrávkou. Buďme rádi, protože z Rakouska těch opravdu dobrých věcí chodí pomálu.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky