Recenze: Grave Miasma - Abyss of Wrathful Deities

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Grave MiasmaAbyss of Wrathful Deities

Garmfrost25.8.2021

Zdroj: bandcamp

Posloucháno na: phone

VERDIKT: Nová tvář Grave Miasma je prosta překvapení a tajemna. Kapela ze svého death metalu odstranila blackové koření a orientální magii. Zůstalo dobré řemeslo bez výraznější atmosféry, důrazu a špíny.

Zatímco na předchozí počiny okultně temných smrtonošů Grave Miasma jsem pěl samou ódu, poslední zásek v podobě druhého dlouhohrajícího alba Abyss of Wrathful Deities mi postupem času hořkne na patře. Po prvních dojmech, kdy nadšen, že výjimečná kapela vydala nové album, jsem mlsal bez nadechnutí, přišlo rozčarování. Po chytrém tajemnu, orientálních vsuvkách zbylo pouze smítko. Abych ale mohl album Abyss of Wrathful Deities zavrhnout, je až moc dobře zahrané a vlastně i složené. Vlastně není moc co vytknout. Jen se z moderně zaměřené kapely vyklubala old school smečka, která jako by už nechtěla objevovat nové vesmíry, a raději se rochní v prastarém blátě…

gravemiasma

Po zvukové stránce se nic moc nezměnilo. Opět za ní stojí prověřený a výborný průzkumník zvukového prostoru Jaime Gomez Arellano. Vlastně se dá říct, že díky němu je stále v muzice Grave Miasma co objevovat. Bez něj by rovněž zřejmě nebyl poslech Abyss of Wrathful Deities zážitek. Vypadá to, že si protiřečím, protože nahrát podobnou muziku jiná kapela, která za sebou nemá tolik vynikajících nahrávek, pělo by se chvály o sto šest. Skladby jsou dobře napsané, borci své nástroje bravurně ovládají a hlas démona Y má v sobě pořád cosi zvráceného a osobitého.

Ortodoxní death metal valivějšího zaměření sem tam zrychlí, ovšem tentokrát se o experimentování s orientální mystikou jen občas otře. Bez ní už to není ono. Najednou kapela upřednostňuje syrovost a starobu před blackově okultní temnotou. Atmosféričnost starších alb mi opravdu chybí. Rovněž mi chybí okamžik překvapení. Abyss of Wrathful Deities své poklady totiž prozradí příliš brzy a pak už není nic, proč se k desce vracet.

Pohřební rituály, mystiku, smrt i démony vzdálených světů naleznete spíše už jen v textech, z hudebního marastu nic neprosakuje ani v náznacích. Dokonce i zvuk najede od začátku do drážky a nevybočí děj se co děj. Stává se tak, že skladby vzájemně splývají. Vše je průzračné, čisté a bez extrému. A právě špína a hnus Grave Miasma moc slušely. Takto obnažená bez napětí je kapela až moc průhledná bez překvápka. Něco, co by mě dostalo do rauše, se nekoná.

Za nahrávkou je vidět hodně práce i zkušeností. Pánové si s Abyss of Wrathful Deities zcela evidentně vyhráli a dali do ní ze sebe všechno. Ztratili ale punc originality, šoku a tajemna. Ocenil bych více pokusů omylů, než takto vymazlenou nahrávku bez přesahu. Jakkoliv mám starý death metal moc rád a pořád se ke kultovním i méně věhlasným deskám opakovaně vracím, v tomhle případě to se mnou nic nedělá. Třeba příště.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

opište kontrolní kód

Póvl / 25.8.21 11:29odpovědět

Nemám tolik kritickej přístup k novým GM, ale je pravda že starší desky jsou prostě lepší a propracovanější. A přitom proč kapele vytýkat progres. Byť k oldschoolu...