Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nemilý renonc se mi přihlásil i přes všechny pokusy jej potlačit, nepomáhalo, že jsem na něj házel deku a zavíral jej do trouby. Je to stvoření vlezlé, nevlídné a churavé. Sice chápu jeho pohnutky, je na světě a tak se chce představit. Já mu zatvrzele tvrdím, že jeho existence je omyl, ale nakonec podléhám a věnuji mu spravedlivý kus prostoru. Je třeba být objektivní a i jalové desky si najdou své fanoušky. Ať se vyjeví, však on se někdo slituje. Pravděpodobně nechápete o čem je řeč. Nebála se, četla dál, stále mluvím o hudbě. Jen si sumíruji některá fakta, a hledám vhodný začátek. Není lehké začít práci, které se už nějaký měsíc vyhýbám. Black metal je žánr hodně provařený a dnes s ním uspět není jednoduché. Chce to talent, štěstí a dobré nápady. Bohužel to není případ polských Graveland a jejich desky z roku 2009 nazvané Spears Of Heaven.

Projekt Graveland nikdy neaspiroval na tahák roku. Věnuje se svým tématům a víceméně je spokojen. Má svoje léta, první demo bylo vyvrženo v roce 1992 a od té doby dodnes je vcelku aktivním tělesem. Skoro každý rok je schopen něco vydat, takže z lenosti ho obvinit nemůžeme, ale o kvalitě bych si troufnul pochybovat. Tak například zmiňovaná poslední deska. Tak marná, tak stereotypní, vše tolikrát slyšené… Jak mě má po extázích z poslechu desek Emancer, Sólstafir či třeba Belphegor oslovit dílo, kterému chybí výraznější tvar a chová se jako tupá hmota, huspenina?

Tvůrce a leader v jedné osobě, Rob Darken, zde prodává hudbu, kterou jsem doposud snesl poslouchat jen jako zbytečné pozadí, a jen proto, abych zde sesmolil recenzi. Možná kdysi, v naprostých začátcích mé hudební fascinace, by se podobná deska mohla ohřát v přehrávači déle. Tehdy jsem hltal vše co zavánělo blackem. Od té doby jsem ale ušel hezký kus cesty a stal se vybíravým.  Hudební náplň splňuje parametry tuctového černého proudu. Kytarovka bez větších nápadů ozvláštněná tu a tam klávesy, která nehledá nových cest, ale povaluje se na komunikacích již uježděných a vyzrálých. Syntetická složka mě zaujala snad jen v úvodní skladbě, kde imitace ženského zpěvu má trošku strašidelnější nádech. Jinak je to laciné, plytké a stále stejné. Výraznější roli v hudbě Graveland hrají bubny, které si po většinu času libují v pochodovém marši a celkovému zvuku dominují. V několika skladbách se projeví záliba v tympánoidních úderech, které hudbu dramatizují a dodávají jí punc vznešenosti. Jde ale jen o pozlátko kryjící notně olezlý rám levného obrazu. Co mi opravdu nesedí, je Darkenův zpěv. Většinou jde jen o výštěky, chrčivé mluvení, což naprosto zapadá v prach a nahrávce to žádné body nepřinese. Uznat lze snad jen jeho informační funkci.

Toliko k desce. Vracet se k ni už nehodlám, tak mě, prosím, neotravujte s případnými dotazy.