Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Gravesend je nová kapela z New York City, která se zhlédla v exhumaci patřičně zatuchlého metalu. Špinavé ruce si v něm podává starý death-doom, black i grindcore, a to v solidně nehumánní podobě. Do této svérázné prezentace bordelu kapela sem tam přimíchá pár zvukových efektů, vzpomene si na stará pravidla krchova, kde se mají vracet konve na místo a pak se někde v rohu ulice poblije, protože dojezd zkrátka nesedl. Metody, které se bežnému obyvateli města eklují a osud odpadlíků, po kterých se každý sveze a nadá jim do žebráků, to je Methods Of Human Disposal.

Debutová deska Gravesend je zhudebnělá špína, odvrácená strana světel velkoměsta. Houfy krys (jsou vážně slyšet), pokálené podchody a směs fetek a alkáčů, kteří se naposledy myli někdy před x týdny a teď už toho stejně nejsou schopni. Jedním slovem hnus, ale protože nejsou Gravesend ze stejné padlé latríny jako hrdinové jejich příběhů, hudebně je to sice rychta, ale přehledná a groovy. Žádné zatáčky a kotrmelce, ale přímý pohled do očí a když ho opětujete, následuje kemr do dlaně a ruka na to.

Přes všechnu zatuchlost ovšem působí Gravesend jako svěží a s tikem modernisty podávané menu. Je pěkně ostré, ale o nějaké nechutnosti nemůže být řeč. Jde o poslechově věrné ohraničení míst, kam chodí chrápat špína ulic. Mrkneme se hodně blízko, ale držíme se opodál. Kdybych měl tu pouliční směsku blíže pojmenovat, asi si půjčím kus zetlelé i vyčištěné surovosti od Anaal Nathrakh, trochu pravého kanálnictví a totálního prasáctví od Revenge a taky závan trouchnivějících kobek doomové dřevnosti ze staré domácnosti Asphyx. To jsou samy o sobě úplně odlišné kapely, ale jako by se jejich světy v podání Gravesend přece jen trochu střetávaly. Každopádně tohle přiblížení berte s rezervou, je moje. Jistě se najde džentlmen s daleko pokurvenějším přirovnáním, které zafunguje lépe. Možnostem se meze nekladou.

Label 20 Buck Spin opět potěšil, když vytáhl na světlo tuhle v podzemí skrytou chuť po přijatelně nemocném světě bezďáků. Podobně příjemné chvění jsem naposledy cítil při poslechu první desky Skeleton. Ale ti jsou přece jen víc epic sekerníci a s větrem ve vlasech. Gravesend se z města ne a ne vymotat, jejich rána bývají pouze kalná, natož aby opěvovali staré hrady a přízraky chodící v noci po hradbách. To je blbost, jejich místo je zkrátka ve stínech mrakodrapů. Na Methods Of Human Disposal se to houpe, přelévá, vzteká i buší tyčí do betonové zdi. No aby ne, když došlo vejno a někdo mi přes noc odjel s košíkem plným dobrot. To přece nebudu skákat dva metry vysoko, že...

Debut Gravesend je 27 minut přehledné ukrutnosti, kde se dá najít to hnusné i to hnusně příjemné. Na omak asi ne, ale jinak je ta podzemní krypta kapely poměrně hezky stavěná. Hezky to odsýpá a je dobře promícháno ostřejší jádro s tím pomalejším a doomově defektnějším. Navíc mám rád, když se u podobné produkce nešetří s různými mezihrami a proslovy, takže když tady občas padnou, hodí se to. První deska Gravesend je prostě krátká a intenzivní kalba současnosti, která možná páchne močí z obechcaných zdí, ale zároveň blaží tím svým úhlem grind-metalu, který vás pohoupe i popadne za přirození v jednom. Klid před bouří se nekoná, bouře jsou Gravesend.