Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Graveyard - Lights Out

GraveyardLights Out

David20.12.2012
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Graveyard si s minulým, nadmíru povedeným, albem Hisingen Blues tak trochu paradoxně naprděli do vlastního krmítka. Velmi vysoko nastavenou laťku tentokrát nepřekonávají, ovšem ani totální propadák se naštěstí nekoná.

Letošní deska švédských retro rockerů Graveyard, kteří mě minulý rok naprosto odrovnali vynikajícím, uvolněným a svěžími nápady překypujícím albem, které dokázalo, i s nemalým přispěním tlačenky silného domovského labelu, plnou parou rozrazit brány nejedné z hitparád či albových žebříčků, ve mně již několik týdnů vyvolává poměrně rozporuplné pocity. Těžko říci, zdali rozhodnutí vydat následovníka, na dnešní poměry nadstandardně úspěšné fošny Hisingen Blues, v tak krátkém časovém sledu, vzešlo pouze z hlav samotných muzikantů, anebo svou roli sehráli i moudří rádcové z řad Nuclear Blast neomylně čichající nějaké to Ojro do své pokladničky navíc.

 

Je mi jasné, že podobné úvahy mají asi podobnou důležitost jako přemítání nad tím, jestli před koncem světa raději prchnout v náruči Aštara Šerana nebo na hřbetu Maxipsa Fíka, nicméně faktem zůstává, že novinka Ligts Out oproti svým dvěma starším bratříčkům citelně zaostává. Žádná ztráta soudnosti v podobě pokusu o progresivní black metal nebo zapojení symfonického orchestru, nic takového se naštěstí nekoná. Album obstojně šlape od prvního hrábnutí do strun, refrény jsou zpěvné a nakažlivé, kytary důrazné a nabroušené, Joakimův zpěv obhrouble drsný i hladivě procítěný, vše je zahráno bravurně a přitom neučesaně a energicky, stejně jako na předchozích dvou počinech. Graveyard navazují přesně tam, kde minulý rok skončili, ovšem jejich snažení vyznívá jaksi nedotaženě, uspěchaně, jalově. Jasnou hitovku byste tentokrát hledali marně, což sice částečně vypovídá o vyrovnanosti materiálu, ovšem jeho úroveň ani zdaleka nedosahuje takových kvalit, jak tomu bylo zvykem dříve.

 

Celé Lights Out vyznívá spíše jako lehce přerovnaný a přepucovaný odpad z nahrávacích sessions k minulé desce, než jako její důstojný, plnohodnotný nástupce. Snad kromě velmi zdařilé, rozvláčné a s citem gradující Slow Motion Countdown, která bez problémů snese i ta nejpřísnější měřítka. Dokonce ani první oficiální singl Goliath zrovna dvakrát neuchvátí, na poměry Graveyard se jedná jen o takové šmrdlání postrádající silnější ústřední motiv a jasný cíl. Na druhou stranu, v porovnání s ostatními formacemi, které v současnosti loví ve stejných sedmdesátkových vodách, si Graveyard přeci jen udržují stále ještě dostatečný náskok. Po zarostlých hipísácích ze Švédska je v současné době hlad a prodejní úspěchy se jisto jistě dostaví, nicméně doufám, že s další plackou se hoši pomazlí o kapku víc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.12.12 8:59odpovědět

Je z toho trochu cítit, že Nuclear Blast ždíme z popularity Graveyard maximum. Ostatně je to jejich práce, divit se tomu nelze. Album určitě nedosahuje kvalit předchozích dvou, přesto příjemná a poslouchatelná deska. 75 %

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky