Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norské melodické proudění dostalo nový impuls. Jako se kruhy na vodě šíří do stran, z epicentra jisté uznávané kapely se šířily zvěsti o novém začátku. Ucho slyšelo, nevěřilo, v pohádky zprávu odložilo. Doba nedozrála. Nyní, v rozpuku květnových pupenů, se však nakonec rozvinul vzácný zelený karafiát. Tahle jistota od Season Of Mist nese krásné jméno, Leaves Of Yesteryear. Cítím z něj vůni vzpomínek, většinou hezkých. Tlející listí, trošku vlhko a poslechově přátelské prostředí. Podobně jako se věci postupně vynořují z mlh zapomnění, tak si jen zvolna zvykám na opětovnou přítomnost Norů Green Carnation (GC).

Obal desky mi silně připomíná album Cognitive od Soen a tím zároveň tvorbu Alexe Greye, který je nesmrtelně spojen s Tool. V tomhle případě není dílo propracované do dokonalého detailu, ale trkne vás to. Tatáž lebka, titíž motýlci. Od karafiátů mám každopádně raději starší motivy a tenhle beru jako znamení nové éry. Album točící se kolem ústředního opusu, který jako monument zabírá délku skoro 16 minut, si žádá celého posluchače. Oddaného, vyrovnaného a taky trochu natěšeného. Co si budeme povídat, já k albu po prvním náslechu přistupoval se skoro zbožnou úctou. Dobré bylo dát si odstup a na věc se podívat střízlivě. Ani pak jsem nepocítil ani osten zklamání, ale přece jen to podlamování v kolenou přestalo. Leaves Of Yesteryear je bohatá deska, která neobjevuje, protože její zdroj už byl kdysi objeven a ona roste z minulých sezón. Rozvíjí  košatou korunu, kterou GC kdysi vypěstovali a dokázali osadit lístky nespočetných nálad. Proto jde v porovnání s konkurencí  o tutový originál. Tady ale vlastně není místo na slova o nějaké konkurenci, protože ta neexistuje. Aspoň mě momentálně nic blízkého nenapadá.

Nadšení ve mně budí hned titulní skladba, která desku otevírá. Nádherné melodie nezabředávají do zbytečného sentimentu, spíš se během ní vidím jako zvídavý prospektor, který odhrnuje husté šlahouny lián, abych znenadání uzřel tajemné, skryté město. Přeneseně jde o zelený svět GC, který se po letech vrátil do mapy známých míst. Skladba Sentinels je důkazem, že tohle album není jen o pomalém rozjímání, ale nabídne i přiměřeně rychlé party. Spolu s chytrou melodií tu máme další skvělou skladbu, která se mezi ostatními nemusí krčit. Jejímu naléhání je těžké odolat a stejně jako u té první jsem nadšen. Naopoak sáhodlouhá skladba uprostřed alba zpočátku nic neslibuje a říkám si, jestli na svou délku nezajde. Vtip je v načasování, skladba začíná v pravý okamžik gradovat a předvede kapelu v pokračující silné formě. Na pomyslné stupnici s jistotou atakuje nadprůměrné hodnoty, ale v porovnání s předchozími kusy jim přece jen trošku dýchavičně kouká na paty. Táhne se dlouhou řadou svých minut s několika málo trumfy, kterých by mohlo být mnohem víc. Ale proč být škarohlíd, je to pěkná písnička.

S přibývajícím časem však jako by karafiát vadnul. Čtvrté Hounds ani závěrečné předělávce Solitude od Black Sabbath se zdaleka nepodařilo to co předchozím soudružkám a jsou jako balvany, které chtějí táhnout hodnocení do nižších poschodí. Opravdu, první půlka je úplně někde jinde než druhá a zatímco začátek ve mně dosud kvete, po přelomu se mlčky poohlížím po kompostu. Jde o nadsázku, ty skladby určitě na smeťák nepatří a mají své nepochybné kouzlo, ovšem srovnání s prvními dvěma songy neustojí. V žádném případě nejde mluvit o zklamání. Green Carnation se vrátili s výborným albem, které vás osloví typickým rukopisem kapely. Po dlouhých letech je tu materiál vymykající se okolním kulisám a přináší důvěrně známé pocity. Mně se to moc líbí.