Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Greenleaf - Trails & Passes

GreenleafTrails & Passes

Jirka D.15.4.2014
Zdroj: FLAC (44.1 kHz, 16 bit)
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Greenleaf zamíchali se sestavou, vydali vynikající desku a dostali se mi pod kůži stejně jako loni Kinski.

V katalogu Detroitského vydavatele Small Stone Records se čas od času vyplatí zapátrat, obzvlášť pokud máte rádi stoner rock. Není tomu tak dávno, co kolega zde na Echoes psal o čtvrté řadovce Sasquatch, dnes zamíříme zpátky do Evropy a konkrétně do Švédska, odkud pochází parta Greenleaf.

 

Strůjcem všeho kolem GL je jistý Tommi Holappa, kytarista jinak angažovaný především v lehce metalovějších a s GL výrazně propletených Dozer, kterému už od počátku sekunduje na baskytaru Bengt Bäcke. Obsazení na ostatních postech se v průběhu let mění, konkrétně mezi předchozí deskou „Nest of Vipers“ (2012) a tou aktuální nezůstal kámen na kameni. A změna souboru evidentně prospěla, protože nahrávka „Trails & Passes“ je velmi zdařilá.

 

Band

 

Trochu zorientovaným posluchačům novinka jisto jistě připomene snažení jejich krajanů Graveyard, kteří již svou druhou desku vydali v Německu u Nuclear Blast, takže se o nich psalo celkem hodně. Podobnost tu je, nepopírám, GL smrdí retro hard rockovým feelingem na sto honů, k takové „Hisingen Blues“ zmíněných Graveyard nemají vůbec daleko a podobnost loga na obalu je vlastně tím nejméně podstatným průsečíkem.

 

Výraznou předností „Trails & Passes“ jsou skvěle napsané skladby, které fungují naprosto přirozeně a elegantně, a jejich následné seskládání na albu. Rytmicky přímočaré věci jsou prokládány baladičtějšími kousky, deska v jeden moment skvěle šlape (což by rocková nahrávka tak nějak měla) a následně vás pohoupe na vlně příjemných kytarových a vokálních melodií, které ale nejsou přeslazené a zavčas dokáží vyklidit pole pro energickou pasáž. Dokonalá kombinace všeho je ukryta v titulní skladbě, která je asi tím nejlepším, s čím se na nahrávce můžete potkat, takže její zařazení na poslední místo tracklistu lehce překvapí.

 

 

 

Z mého pohledu jsou si GL nejjistější v pomalejších písních, které ve mně probouzejí zvláštní pocit melancholie a současné radosti ze života, přímo touhy po životě. Něco jako když čtete Saroyana. Nebo posloucháte sólovky od Branta Bjorka. Ať už jde o „Ocean Deep“, „Depth Of The Sun“ nebo decentně psychedelickou „With Eyes Wide Open“, GL bez problému dokazují, s jakou lehkostí dokáží napsat skvělou skladbu a to jsme ještě nedošli na konec desky a k výborné věci „Bound To Be Machines“ a ještě lepší a již zmíněné „Trails & Passes“. Do kategorie nelichotivých poznámek řadím pouze tu směřující ke zbytečně přetlakovanému zvuku a pak onu podobnost s krajany Graveyard. Do kategorie „nutno zajistit“ pak gramodeskovou edici, která vyjde v Německu na začátku května.

 


 
Aktualizace 15. července

 

Chvíli to trvalo, ale vinyl došel a jak se říká, bylo to "za pět minut dvanáct". Na Bandcampu vyprodáno, české distribuce mlčí a pár kousků lze sehnat snad už jen na Discogs. Edice pro gramofony je celkem jednoduchá, simple obal, černá papírová kapsa, ale s antistatickou vložkou (což je celkem vzácnost), samotná deska v těžším, transparentně oranžovém provedení. Přes všechnu skromost se na zadní stranu dostaly texty a všechny další podstatné informace (tzv. "credits"), a to je milé. Zvukově deska odpovídá dnešní době, bez debat se tlačilo hodně nahoru a zkreslení ke konci je slyšitelné, i když nijak výrazné.

 

Greenleaf vinyl


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 15.4.14 8:14odpovědět

Tak tohle je hodně příjemná věc, která mě v poslední době docela chytla. Každopádně ony pozitivní pocity z toho, že mě z té hudby "baví život" zažívám spíše u nového počinu Kamchatka. Ten mi sedl ještě o fous víc.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky