Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grey Skies Fallen - Cold Dead Lands

Grey Skies FallenCold Dead Lands

Sorgh7.2.2020
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Promísené proudy death metalu a doomu jsou nekonečným zdrojem inspirací. Vycházejí z nich spletené provazce tvrdé, často ponuře melodické hudby se zajímavou atmosférou. Mezi vazače takovýchto atmosféricky zajímavých copánků patří Grey Skies Fallen z New Yorku.

Na jejich jméno už jsem párkrát narazil, však taky tahle grupa valí od konce devadesátek doteď. Dosud jsem však neměl příležitost se k jejich hudbě postavit čelem, jen jsem jejich jméno vnímal na šedém horizontu svého vědomí. Letos je načase je představit a nejlíp to půjde s pomocí jejich zbrusu nového alba Cold Dead Lands.

 

Kdo má rád vůni historie, může ji s trochou snahy zažít. Ne že by se kapela Grey Skies Fallen (GSF) věnovala historickým tématům, ale ona sama zní jako kdyby ji vyhrabali po nucené hibernaci na přelomu tisíciletí a po probuzení dál hrála tak jako tenkrát. Možná trochu kostrbatě tady popisuji pocit jako bych poslouchal kapelu před patnácti, dvaceti lety. Zaprášený periskop vysunutý z mé moderní, smart-tech domácnosti hledí do časů, kdy mobil začínal být samozřejmostí pro každého a různé sdílecí mánie nebo třetí pohlaví bylo jen fantasmagorickou myšlenkou. Takže je to fajn návrat do časů mládí a ujišťuje mě to v tom, že starodávný sound má konkrétně v tomto ranku své nevyčichlé kouzlo.


Protože zároveň naposlouchávám nové Monolithe, mám toho doomu teď požehnaně. Jsou momenty, kdy mi obě kapely splývají v jedno a musím se ujistit, co vlastně poslouchám. GSF milým Francouzům často kříží cestu, podladěné kytary pracují v podobném duchu a s rychlostí to nepřehání. Rozdíl je v tom, že zkušení Monolithe v této roli zůstávají a striktně se drží jednoho modelu, kdežto  GSF šmátrají kolem sebe a vplétají do sebe víc nápadů. Když se k tomu přidá zpěv, který na mnoha místech silně připomíná Mastodon, vyjde vám velice zajímavá koláž. Vůbec nevadí, že se v ní promítá určitý primitivismus, který nás svolává do učňovských dílen ve spodních patrech konzervatoře. Vokál melodiím utíká a s ostatním ansáblem působí trošku nesehraně. Zpěvák je jistější v hrubém projevu, kde se kazy ztrácí, ale v tom čistém je slyšet falešnost a nejistota.

 

 

Líbí se mi střídání pomalého plynutí podzimních témat s dravějšími a progresivnějšími pasážemi. Zatímco úvodní dvě skladby jsou čiré doomovky, ta třetí nabírá čerstvý vítr a vnáší do alba tolik potřebné vzrušení. Úvodní motiv je postaven na zajímavých, pomalu se odvalujících riffech. Následně se skladba dostane do rychlejšího tempa začerněné smrti, aby svůj život ukončila zpět v doomové bažině protkané lkavými sóly. Jak se album vyvíjí, objevíme další stránku jeho složité osobnosti, kterou je nenáročná forma melodického deathu. S ním přichází levná, provinční příchuť. Zpěv se drobátko zlepšil, hlasivky se správně rozehřály a dojem je mnohem lepší. Čím víc se ale blížíme ke konci desky, tím rychleji se vracíme k jistotám a osvědčeným postupům. Zpomalujeme, hudba se odívá do recyklovaného rubáše a chystá se přeměnit v prach.

 

Prachem možná zůstane a posluchač zapomene. Cold Dead Lands má těžkou pozici, protože konkurence je velká a nahrávka rozhodně nepatří k vrcholům, na které se dlouho vzpomíná. Až na několik zajímavých míst je to standard, který dělá špinavou práci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky