Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grey Skies Fallen - Cold Dead Lands

Grey Skies FallenCold Dead Lands

Sorgh7.2.2020
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Promísené proudy death metalu a doomu jsou nekonečným zdrojem inspirací. Vycházejí z nich spletené provazce tvrdé, často ponuře melodické hudby se zajímavou atmosférou. Mezi vazače takovýchto atmosféricky zajímavých copánků patří Grey Skies Fallen z New Yorku.

Na jejich jméno už jsem párkrát narazil, však taky tahle grupa valí od konce devadesátek doteď. Dosud jsem však neměl příležitost se k jejich hudbě postavit čelem, jen jsem jejich jméno vnímal na šedém horizontu svého vědomí. Letos je načase je představit a nejlíp to půjde s pomocí jejich zbrusu nového alba Cold Dead Lands.

 

Kdo má rád vůni historie, může ji s trochou snahy zažít. Ne že by se kapela Grey Skies Fallen (GSF) věnovala historickým tématům, ale ona sama zní jako kdyby ji vyhrabali po nucené hibernaci na přelomu tisíciletí a po probuzení dál hrála tak jako tenkrát. Možná trochu kostrbatě tady popisuji pocit jako bych poslouchal kapelu před patnácti, dvaceti lety. Zaprášený periskop vysunutý z mé moderní, smart-tech domácnosti hledí do časů, kdy mobil začínal být samozřejmostí pro každého a různé sdílecí mánie nebo třetí pohlaví bylo jen fantasmagorickou myšlenkou. Takže je to fajn návrat do časů mládí a ujišťuje mě to v tom, že starodávný sound má konkrétně v tomto ranku své nevyčichlé kouzlo.


Protože zároveň naposlouchávám nové Monolithe, mám toho doomu teď požehnaně. Jsou momenty, kdy mi obě kapely splývají v jedno a musím se ujistit, co vlastně poslouchám. GSF milým Francouzům často kříží cestu, podladěné kytary pracují v podobném duchu a s rychlostí to nepřehání. Rozdíl je v tom, že zkušení Monolithe v této roli zůstávají a striktně se drží jednoho modelu, kdežto  GSF šmátrají kolem sebe a vplétají do sebe víc nápadů. Když se k tomu přidá zpěv, který na mnoha místech silně připomíná Mastodon, vyjde vám velice zajímavá koláž. Vůbec nevadí, že se v ní promítá určitý primitivismus, který nás svolává do učňovských dílen ve spodních patrech konzervatoře. Vokál melodiím utíká a s ostatním ansáblem působí trošku nesehraně. Zpěvák je jistější v hrubém projevu, kde se kazy ztrácí, ale v tom čistém je slyšet falešnost a nejistota.

 

 

Líbí se mi střídání pomalého plynutí podzimních témat s dravějšími a progresivnějšími pasážemi. Zatímco úvodní dvě skladby jsou čiré doomovky, ta třetí nabírá čerstvý vítr a vnáší do alba tolik potřebné vzrušení. Úvodní motiv je postaven na zajímavých, pomalu se odvalujících riffech. Následně se skladba dostane do rychlejšího tempa začerněné smrti, aby svůj život ukončila zpět v doomové bažině protkané lkavými sóly. Jak se album vyvíjí, objevíme další stránku jeho složité osobnosti, kterou je nenáročná forma melodického deathu. S ním přichází levná, provinční příchuť. Zpěv se drobátko zlepšil, hlasivky se správně rozehřály a dojem je mnohem lepší. Čím víc se ale blížíme ke konci desky, tím rychleji se vracíme k jistotám a osvědčeným postupům. Zpomalujeme, hudba se odívá do recyklovaného rubáše a chystá se přeměnit v prach.

 

Prachem možná zůstane a posluchač zapomene. Cold Dead Lands má těžkou pozici, protože konkurence je velká a nahrávka rozhodně nepatří k vrcholům, na které se dlouho vzpomíná. Až na několik zajímavých míst je to standard, který dělá špinavou práci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky