Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když dnes poslouchám předchozí desku Jeszcze nie mamy na was pomysłu, která se v době vydání výborně hodila pro potřeby metalisty, jemuž je zatěžko být vážný, je to pořád dobrá věc. Vážně dobrá. Ve vztahu k novince ale jenom dobrá. Gruzja jsou další z nezmarů polské post-blackové scény, kteří dnes drží prst na trendu neortodoxní muziky pramenící v hlavách nejedné kapely na sever od nás. V řadách Gruzja působí členové Furia, Biesy, Odraza nebo Thaw, což je dostatečně vypovídající. Gruzja byli mignutí odjakživa, v jejich podání to byla docela přísná divočina a povyražení. Jak si ty blackové kořeny obracet naruby a dělat si to prostě po svém. Teď se v dobrém zbláznili a odkloňují zajetá pravidla s ještě větším zaujetím. Pokud v minulosti měli nějaké zábrany, teď už jsou zřejmě nadobro fuč. Možná mají ze všech těch polských kapel právě oni největší talent si zahrávat a překračovat hranice. Jejich alba nejsou jen výkřiky do tmy, ale svérázná dílka plná přesahů, neotřelosti a hlavně energie.

Gruzja debutovali s deskou I iść dalej (2019) a během téhož roku ještě stihli vydat pokračování Jeszcze nie mamy na was pomysłu. Další sezónu pak pustili ven Konflikt, což je splitko s avantgardními Rusáky Neon Scaffold. Je pravda, že tohle splitko mě nikdy moc nebralo, což se razantně změnilo s nedávno vydanou porcí nové muziky. Dost razantně. Album Vulgator vyšlo přímo na Vánoce, protože není nic lepšího, než když se do každé milé rodiny dostaví kněz přímo ke štědrovečerní tabuli. Je to podivín, sedmilhář, taky pěkná svině, kalič a hitmaker. Zesměšní, zatancuje a trochu poničí morální hodnoty spořádané rodiny. Posune výraz kapely o pěkný kus jinam. Věřím tomu, že dost lidí bude tuhle desku pro její vzdálení se od black metalu vážně nenávidět. Ale dobře jim tak.

Je ale novinka klasickým albem? Jak se to asi vezme, Vulgator je totiž ve skutečnosti oficiálním soundtrackem k video hře Priest Simulator, aneb staňte se horším člověkem a splňte si své špinavé sny. O hrách vám toho moc neřeknu, protože je prostě nehraju, ale syn moc jiných aktivit nevyvíjí a trochu pohrdavě k ní prohlásil jenom toto: ‚‚je to trochu amatérská bojovka pro víc hráčů‘‘. Tak bezva. Za videohrou stojí firma Asmodev, která má pod palcem dalších pět gamesek, kde se to hemží čarodějnicemi, řezníky, inkvizitory a sexshopy. Připravte se na smrtící dávku zábavy, zažijte hříšné potěšení. Některé další hry z jejich katalogu? Názvy jako Ultimate Summer, Infernal Radiation nebo Human Farm myslím postačí.

Pojďme ale zpět ke Gruzja. Ti se na novince výrazně rozkročili a dali jasný vzkaz, že je nic neškrtí. A že jim opravdu není nic svaté. Aktuálně tvoří něco na způsob post blackové pop music. Samozřejmě pokleslé úrovně pro komerční média, ale velmi dobré kvality pro nás zhýralce prahnoucí po kusu nevšední muziky. Ta byla kdysi možná černá jak uhel, ale vždycky vybočovala. A dnes si dělá vyloženě co chce. Ještě víc než nějaké výrazné propojení metalu s pop kulturou, jde ze současného soundu kapely poctivá kytarovka. Takový mix gotické, psychedelické a ostrovní hry. Z blacku jsou to vyloženě jen zbytky a typické zabarvení kytar, na skutečnou rubanici dojde jen výjimečně (jako třeba na konci Coś Więcej). Vulgator je o intenzitě a boření nesmyslných hranic. Je to živá deska plná různých poloh, které se ale vzájemně nebijou. Je tu spousta vokálů a cíleného ostrovtipu, tím jsou Gruzja už docela vyhlášení. Energie a nespoutanost, chuť si zablbnout a nepárat se s tím, tak jsou chlapci nastavení.

Takže ano, je tu black, je tu post punk, kytarovka a synthpopově hitové koma. Ve zkratce asi takto, ale najít se toho dá i víc. Snadnější by bylo pojmenovat aktuální tvář kapely jako experimentální. Může být, ale proti tomu jde fakt, jak snadno se Vulgator poslouchá. Není v tom žádný zádrhel, cílená komplikace nebo avantgarda. Co skladba, to silný motiv, potencionální hit, akorát ve všech směrech šáhlý. Nedbající zbytečných pravidel. Novinka je každopádně nejchytlavější a taky nejuhlazenější podoba kapely, což by mohlo pár uctívačů prvních dvou desek krapet vystrašit. Jde ale jen o to, kam každému sahají jeho vlastní zábrany. Takoví, kterým nesahají nikam, nebudou mít s Vulgator problém a budou si ho projíždět do zblbnutí. Já si tuhle jejich aktuální tvář vyloženě užívám, protože je lepší překračovat žánry než přešlapovat na místě. Gruzja si holt servítky neberou a vyšilují s naprostou lehkostí.

Vedle všech těch stylových vymetání rohů a srandiček, jsou to na Vulgator melodie, co z alba nejvíc trčí vepředu a co ho nejvíc nakopává. Opravdu silné a snadno zapamatovatelné. Naskakují na sebe skladbu od skladby a stačí vlastně jen pár poslechů, aby jste tu desku znali nazpaměť. Pak už je to jenom o tom, jak rychle se dostane z hlavy a jak dlouho bude trvat, než se jí člověk přejí. U mě je ale zatím tahle varianta zcela mimo mísu. A to už Ježíš Kristus dávno rozdal dárky, pokud to vztáhnu na datum vydání. Rozjíždět tady své vlastní komentáře jednotlivých tracků se mi nechce, protože by to stejně dostatečně nevyjádřilo co se na albu odehrává. Ono si to chce vážně pustit, nic nepřeskakovat a jet to nadoraz. Je to docela lomcovák. A taky možná lepší alternativa, než do sebe cpát sračky chemií prolezlých životabudičů a cítit se maximálně skvěle. Nebo je naopak větší výhra si dopřávat oboje, tuhle hudbu i malé pomocníčky? V tomto vám moc nepomůžu. Gruzja ale určitě zabodovali, jakkoli může jejich současnou tvář někdo brát jako velký krok kupředu nebo fatální úpadek. Každému dle jeho chuti.