Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se řekne Gulag, vyvolá to obvykle celkem vášnivou reakci. U mnoha lidí totiž toto slovo zapříčiní nehezké asociace a tak vraští čelo a buší pěstmi do stolu. Já vám nyní nabídnu Gulag v jiném světle, jiném pojetí a celkově vlastně půjde o něco úplně jiného, než jsou rudé mord tábory. Nabídnu vám dílo jménem Death And Its Roses, což je aktuální deska Brazilců Gulag.

O Brazílii se v posledních dnech mluvilo celkem hodně, sice v jiných než hudebních souvislostech, ale to nechme spát. Přijde mi proto docela vhod předložit recenzi na desku, která se letos z této země vyloupla. Jde o výsledek skladatelského dua Morus a Häxan, kteří jsou oddáni svéráznému pojetí black metalové odnože. Je to kapela relativně mladá, jelikož vznikla teprve loni, zato notně akční. Za dva roky stihla vypotit demo, EP a dvě řadovky, z nichž tu poslední si teď lehce přiblížíme.

Jak asi zní black metal z Brazílie? To je otázka, kterou si každý asi položí, když se setká s něčím podobným, jako je Gulag. Předsudky ale nechte stranou, vždyť i v téhle zemi vzniklo několik slušných kapel a nemusí se nutně jednat o Sepulturu. Co třeba Sarcófago? Nic neříká? To mi ani neříkejte… Ale zpět do, pardon, ke Gulagu.

Exotická esence se na nahrávce nezapře. Zní svým způsobem jinak, ačkoliv je stavěna na evropských základech. Možná i proto se vkrádá pocit jakési avantgardy, který je schopen pojmout vše, na co dosud nemáme jiná slova (podobně jako crossover). Dokonce se dá vystopovat i žánrová nálepka depressive, ale to už mi trošku zavání. Obecně bych tyto prvky shrnul do atmosférického black metalu, což je výmluvné a postačující. S hudbou se to má tak, že vedle klasických parkinsonových riffů umělci naložili i nějakou tu uvolněnější pasáž a netradiční vsuvky. Jen škoda, že se nedokázali trochu více rozvášnit, protože celá nahrávka má de facto jen tři plnohodnotné skladby, což je sakra málo.

Za povšimnutí stojí fakt, že se nad nahrávkou vznáší duch brazilského podnebí. Nemyslím tím zrovna rozpaženého Ježíše, ale takovou zvláštní auru, kterou evropské nahrávky nemají šanci získat. Jde o způsob přemýšlení nad žánrem, což může být následkem rozdílnosti kultur autorů. Melodie a drobné střípky v pozadí pak doznávají charakteristického obrazu, jež je typický právě pro ony vzdálené, zahraniční destinace, v tomto případě Brazílii. I během té necelé půlhodinky hraní má posluchač možnost se na moment vcítit do odlišného vnímání black metalového světa, ačkoliv se jeho autoři snaží znít co nejvíce evropsky. Uchopení stylu se Gulag povedlo vkusně a minimálně mou osobu oslovili. Ale stále tomu něco chybí, deska je příliš krátká, aby si ji člověk dokázal plně vychutnat. Pouštím si pak album zpětně dokola, ale pořád to není ono. Je to originální, je to dobře provedené, ale krom zvláštního tajemna během poslechu se nic víc nedostaví. Což je škoda. Patrně by prospěla již několikrát zmiňovaná delší stopáž.

Deska umí střídat nálady, umí být něžná a umí i báječně zahrozit. Mrazivě a zároveň dojemně navíc působí zvuk hrací skříňky, které jsou na nahrávce věnovány dvě samosatné skladby. Dominantou jsou nakonec hlavně kytary a jejich nemilosrdné blackové výpady. Samo sebou dokáží udeřit i na jemnější strunu a dotáhnout výsledek do baladičtějšího konce. Poprat se s jakoukoliv náladou dokáží Gulag opravdu smyslně, ovšem i přes to je obal spíše nafouklý vzduchem a prázdnotou. Misky vah jsou ve vodorovné poloze, jen čas ukáže, na kterou stranu budou autoři přikládat závaží. Zatím bychom mohli sázet na pozitivní zítřky, předtucha hovoří ku prospěchu kladného výsledku.