Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pryč jsou hluboké jizvy způsobené syrovou death/blackovou zuřivostí debutního LP „Venganza“. Ta tam odešla atmosféra temného děsu aztécké krvelačnosti z druhotiny „Katun“. V nedohlednu mizí i zčernalý nelibozvuk již ne tolik přesvědčivé (o to přístupnější), ale přesto schopné trojky „Meztli Obscura“. Novinka „Darkness Beyond“ v lepším případě pouze nezřetelně vykresluje kontury rujn něčeho, čím Hacavitz byli.

Jednoduše se to stalo. Se čtvrtým albem „Darkness Beyond“ došla nosná páteř Hacavitz tvořená Antimem (kytary/skřeky) a bubeníkem Oscarem osudového pokřivení. Druhý jmenovaný ze sestavy kapely jednoduše „vypadl“. Následky jsou pro Hacavitz v postatě zkázonosné. Oscar nezvratně patří mezi jednoho z nejsvéráznějších death/blackových bubeníků – barva jeho bubenického rukopisu Hacavitz formovala, dodávala hudbě nezaměnitelnou auru a nejenže nyní znatelně chybí, její nepřítomnost sráží tvorbu kapely do kolen. Současný bubeník si obstojně odvedl svou rutinu, ovšem bez jakékoliv přidané hodnoty, a tak desku od desky na kytarách línější Antimo působí jako tělo bez duše. Zbylo jen pár nelidských skřeků, které baví, přestože občas postrádají na kontextu a hloubce, to ostatně platí i pro celou nahrávku.

K samotným rifům se sluší poznamenat, že se převážně čerpá z black metalové klasiky, staré i nové. Dost možná kapelu zvyklalo očekáváni snadného se svezení na současné black metalové vlně nebo je tato poloha jednoduše baví. Kdo ví... O naskakování na trendy ovšem Hacavitz nikdy nebyli. Jejich původní hudební rukopis spočíval ve smrtelném, přesto navýsost nenápadném, kloubení death metalu s black metalem. S „Darkness Beyond“ mizí tato těžce vydřená podstata v neinvenčním prachu pohodlnosti únavného omílání disonantních partů. O začlenění chytlavých melodií raději nemluvě. Nuda poslouchat. Celou nahrávku od čistého podprůměru zachraňují jen velmi dobře odvedená aranžmá kytarových partů. Zde kapela nelenila.

Kdo Hacavitz nikdy pořádně nesledoval, nebo začal až u „Metzli Obscura“, tak si dost možná na téhle nahrávce něco najde, nicméně faktem zůstává, že kapela, která nahrála „Darkness Beyond“ už je jen svým druhořadým derivátem a prezentovaný materiál sám o sobě valné kvality nepobral. Relativní herní, aranžérská a zvuková vytříbenost novinky, toť jen naleštěná pozlátka, pod nimiž skrývá se pramálo.

Nemá cenu se v Darkness Beyond déle pitvat, zde cesta končí. Více než hudbu proudící z vyrvaných srdcí obětí prastarých rituálů a tradice Hacavitz, předložila současná sestava trochu hudební pózy, jakýsi pokus o cosi, co mohlo klidně zůstat promlčeno. Snad, kdyby s novou deskou došlo na změnu jména (viz před léty proběhnuvší trasformace Ravager v Hacavitz), šlo by získat k novému materiálu větší odstup a považovat ho alespoň za lepší začátnický průměr, příslib, odrazový můstek kamsi. Nestalo se. Odkaz, vize, vlastně i vývoj Hacavitz přestaly s „Darkness Beyond“ z velké části existovat.

Úplným závěrem se hodí doporučit předešlá tři alba Hacavitz, případně jim předcházející dva počiny death metalových Ravager, máte-li rádi Morbid Angel a brazilský death metal, s tím, že první dvě LP Hacavitz, „Venganza“ a „Katun“, budou navždy na poli extrémního, smrt a čerň vzývajícího kovu představovat sveřepě barbarská, syrová díla, jež se oplatí trpělivě rozkrývat a opakovaně se k nim vracet.