Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Hacavitz - Darkness Beyond

HacavitzDarkness Beyond

Mold28.3.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC; Sennheiser HD 280 Pro / iAudio 5; Xears XE200PRO
VERDIKT: Čtvrté album „Darkness Beyond“ aneb black metal, který zbyl z podzemního fenoménu Hacavitz.

Pryč jsou hluboké jizvy způsobené syrovou death/blackovou zuřivostí debutního LP „Venganza“. Ta tam odešla atmosféra temného děsu aztécké krvelačnosti z druhotiny „Katun“. V nedohlednu mizí i zčernalý nelibozvuk již ne tolik přesvědčivé (o to přístupnější), ale přesto schopné trojky „Meztli Obscura“. Novinka „Darkness Beyond“ v lepším případě pouze nezřetelně vykresluje kontury rujn něčeho, čím Hacavitz byli.

Jednoduše se to stalo. Se čtvrtým albem „Darkness Beyond“ došla nosná páteř Hacavitz tvořená Antimem (kytary/skřeky) a bubeníkem Oscarem osudového pokřivení. Druhý jmenovaný ze sestavy kapely jednoduše „vypadl“. Následky jsou pro Hacavitz v postatě zkázonosné. Oscar nezvratně patří mezi jednoho z nejsvéráznějších death/blackových bubeníků – barva jeho bubenického rukopisu Hacavitz formovala, dodávala hudbě nezaměnitelnou auru a nejenže nyní znatelně chybí, její nepřítomnost sráží tvorbu kapely do kolen. Současný bubeník si obstojně odvedl svou rutinu, ovšem bez jakékoliv přidané hodnoty, a tak desku od desky na kytarách línější Antimo působí jako tělo bez duše. Zbylo jen pár nelidských skřeků, které baví, přestože občas postrádají na kontextu a hloubce, to ostatně platí i pro celou nahrávku.


K samotným rifům se sluší poznamenat, že se převážně čerpá z black metalové klasiky, staré i nové. Dost možná kapelu zvyklalo očekáváni snadného se svezení na současné black metalové vlně nebo je tato poloha jednoduše baví. Kdo ví... O naskakování na trendy ovšem Hacavitz nikdy nebyli. Jejich původní hudební rukopis spočíval ve smrtelném, přesto navýsost nenápadném, kloubení death metalu s black metalem. S „Darkness Beyond“ mizí tato těžce vydřená podstata v neinvenčním prachu pohodlnosti únavného omílání disonantních partů. O začlenění chytlavých melodií raději nemluvě. Nuda poslouchat. Celou nahrávku od čistého podprůměru zachraňují jen velmi dobře odvedená aranžmá kytarových partů. Zde kapela nelenila.


Kdo Hacavitz nikdy pořádně nesledoval, nebo začal až u „Metzli Obscura“, tak si dost možná na téhle nahrávce něco najde, nicméně faktem zůstává, že kapela, která nahrála „Darkness Beyond“ už je jen svým druhořadým derivátem a prezentovaný materiál sám o sobě valné kvality nepobral. Relativní herní, aranžérská a zvuková vytříbenost novinky, toť jen naleštěná pozlátka, pod nimiž skrývá se pramálo.

 

 

Nemá cenu se v Darkness Beyond déle pitvat, zde cesta končí. Více než hudbu proudící z vyrvaných srdcí obětí prastarých rituálů a tradice Hacavitz, předložila současná sestava trochu hudební pózy, jakýsi pokus o cosi, co mohlo klidně zůstat promlčeno. Snad, kdyby s novou deskou došlo na změnu jména (viz před léty proběhnuvší trasformace Ravager v Hacavitz), šlo by získat k novému materiálu větší odstup a považovat ho alespoň za lepší začátnický průměr, příslib, odrazový můstek kamsi. Nestalo se. Odkaz, vize, vlastně i vývoj Hacavitz přestaly s „Darkness Beyond“ z velké části existovat.

Úplným závěrem se hodí doporučit předešlá tři alba Hacavitz, případně jim předcházející dva počiny death metalových Ravager, máte-li rádi Morbid Angel a brazilský death metal, s tím, že první dvě LP Hacavitz, „Venganza“ a „Katun“, budou navždy na poli extrémního, smrt a čerň vzývajícího kovu představovat sveřepě barbarská, syrová díla, jež se oplatí trpělivě rozkrývat a opakovaně se k nim vracet.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky