Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Haemoth - Black Dust

HaemothBlack Dust

Garmfrost6.7.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Motiv II A.N.C.
VERDIKT: Black Dust se převaluje, sápe se po krku, chce zrychlit, ale vrací se do bažin plných elektroniky, drone a noise překážek. Přes to všechno je nová nahrávka Haemoth příjemně ortodoxním black metalovým albem jako z učebnice starých (ne)pořádků.

Člověk by až řekl, že tvorba takových smeček jako Haemoth patří do starých bájí a pověstí. Staromilsky znějící obskurní black metal jako vystřižený z učebnice francouzské totálně podzemní scény dokáže zaujmout, předpokládám, zejména pár podobně vyšinutých jedinců, než by oblažil nadšená hrdla milovníků vstřícněji znějících dnešních blackových kapel. Kariéra Haemoth sahá do roku devětadevadesátýho. Série jejich demosnímků má takřka legendární status. Dlouhohrající debut Satanik Terrorism už tolik ne, ale jeho následovník Vice, Suffering and Destruction už zase jo. Na třetí zásek si příznivci Haemoth museli počkat pár let. Album In Nomine Odium vyšlo pod značkou Debemur Morti a vše vypadalo, že se kapela hrabe z podzemí… A ono nic. Patnáct let ticha. Proto padla domněnka, že Haemoth už patří do starých bájí. Oba pánové – Haemoth i Syht věnovali svůj čas Inritvm, Haemoth Spektr, a oba kupodivu sbírali materiál na nový počin.

 

haemoth

 

Black Dust kapela vydává pod Agonia Records, což je spojení vskutku zajímavé. V katalogu polského vydavatele má Haemoth zajisté zaručenou dobrou propagaci, což by v dřívějších časech starý démon Haemoth odmítl. Časy se mění, obrušují se hrany. Ne tak hudba Haemoth, která se příliš nezměnila.

 

Z hudební nadílky čiší hniloba, pavučiny, ale také přítomnost podivné elektroniky či drone. Produkčně je Black Dust ošetřeno přesně tak, jak se dalo čekat. Špinavě, nepříjemně. Což dobře koresponduje s tvorbou. Ta je dokonale odtažitá, zlá. V podstatě navazuje na In Nomine, jako by žádná časová prodleva nebyla.

 

Při poslechu úvodní Ashen Remains jsem si vzpomněl nejen na zmíněné album Haemoth, ale také na Spektr. Skladba se převaluje, sápe se po krku, je znát, že se jí chce zrychlit, což často udělá, vzápětí se vrací do bažin, mixů tremol, elektroniky, ambientu. Blood Atonement obsahuje už přesně to, co od Haemoth chceme. Zrůdnou sypanicí bez kompromisů. Do propasti se vrací až částečně D = IX. Human Defects, ta se ponoří do dark ambientu, do opravdu nepřátelské atmosféry a pro mě znamená první vrchol nahrávky. Prolíná se do úvodu Dead Frequency, která se záhy proměňuje v hadovitý cákanec.

 

Ačkoliv je Haemoth ortodoxní blackovou smečkou, Black Dust obsahuje mnoho neortodoxních prvků. Jednak dark ambientní vložky s elektronickými vstupy, (ne)příjemné noise narušování (Fragments of the Sign je výborným příkladem). To z tvorby Haemoth činí nevšední prožitek pro každého obdivovatele podobných špinavostí. Mám lehce problém s obalem. Respektive, libí se mi jeho motiv, je příjemně klišoidní, ale graficky je ne nepodobný některým obálkám BAN, Aosoth atd. To si kapela i label mohli odpustit. Přes to všechno jsem ve své podstatě z Black Dust velmi spokojený. Takový blackový mazec jsem už dlouho potřeboval.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky