Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Uf! Až mi spadl kámen ze srdce. Moje obavy, že Mannequins může být stanovením nové cesty, po které se Hail Spirit Noir mohou v budoucnu vydat, se naštěstí ukázaly být liché. Jisté je, že tato smečka patří mezi hrstku těch, u nichž nelze s jistotou čekat, co bude příště. Kdo obdivoval Oi Magoi, byl zaražen Mayhem in Blue, přičemž obě desky a s nimi i debut Pneuma vykazovaly obdobné znaky, které je pojily v jeden avantgardně blackový háv. Eden in Reverse nabídl nejen úhybný manévr, ale také odlišné zpěvy a příklon k modernímu progu na úkor blackových a sedmdesátkových vlivů. Synthpopová nadílka Mannequins byla dárkem k narozeninám deseti let existence a zároveň kopanec do p.dele původním příznivcům, kterým se tím pádem nastavilo zrcadlo, zda to s progresem a smyslem pro nevšednost myslí vážně, či patří k běžným škatulkářům. Otázkou tedy bylo, zda se Hail Spirit Noir vydají dál ve svém stylovém objevování nových hranic, či objeví kouzlo tzv. návratu ke kořenům a po avantgardě či progresu bude veta.

Ke kořenům se kapela nevrátila, synth pop nechala být ve sféře oslavného módu. Když bych měl být přísný, zařadil bych bez mrknutí oka Fossil Gardens přesně za Eden in Reverse. S divokostí a nevšedností Mayhem in Blue nemá nová deska nic společného. Když se však ponoříte do Fossil Gardens pořádně, poznáte, že se Hail Spirit Noir stále drží svého očarování nedostižných Arcturus a připomněli si, že jsou nejen prog metalovou bandou, ale také black metalovou. Minule jsme mohli obdivovat klávesové nástroje, které desku zdobily a definovaly. Přemýšlel jsem, jestli jsou to stále klávesové party, co z alba vyčnívá. Může být. Tentokrát nejsou ojedinělým zdobením s hlavním slovem. Nemůžeme si nevšimnout špičkové práce s rytmy. Bicí orgie si velice často berou prim a spolu s grandiózní basou tvoří celý vesmír. Díky nim a zmíněným klávesům mají kytarové hrátky dostatek prostoru, aby stavěly harmonické hradby či sólové výjezdy. Na sólech samozřejmě deska nestojí. Už by toho bylo moc. Máme zde tedy rytmicky hravou stavbu s různobarevnými klávesovými liniemi a pro HSN typickými kytarami.

Hail Spirit Noir se na Fossil Gardens vrátili k častějšímu využití screamů, které zdatně sekundují výborným čistým zpěvům. Tím, jak se kapela nebojí pořádně prásknout do koní a k tomu máme spoustu havraního krákání, by mohlo svádět k ušklíbnutí se, že se kapela otáčí k černému stylu. Vokály všeho typu jsou umně zakomponovány do bouře hudebního víru. Nejsou pouhým zdobením či strašením. Je jich hodně a nezavazí.

Fossil Gardens můžete odzívnutím odsoudit stejně jako Eden in Reverse. Stín Arcturus je  nad albem bez debat hmatatelný. Někdy víc, jindy ale vůbec. Kapela se evidentně snaží najít opět vlastní cestu, byť obklopenou dobře známými zastaveními. Deska je plná nápaditých, chytlavých a dostatečně atraktivních motivů. Možnou kritiku vyvažuje nepopíratelná kvalita písní a jejich provedení, Čemuž napomáhá I výborný zvuk. Vedle masteringu od Dimitriose Douvrase, který s kapelou spolupracuje od začátku, může vzbudit zvědavost fakt, že zde máme i druhého masteringového umělce - Magnuse Lindberga z Cult of Luna, který je vskutku vyhledávaným zvukovým mistrem, a který dokázal dát nahrávce nový rozměr. Navštivme zahrady fosílií a vydejme se prozkoumat vesmírné galaxie, chaos v systému a zůstaňme v úžasu.