Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ashley Nicolette Frangipane počtvrté. Přidrzlý pop, odvázaný v klipech a hluboký ve své výpovědi. Že je to Halsey, toho si popový fajnšmekr, co se vyzná, všimne okamžitě. Ta holka to prostě dělá jinak. Spousta dvojsmyslů, sladký rozverný hlas jako zrozený pro přeslazené chytlavěnky. Jenže ona tohle zpívá jinak a skládá jinak. A že se na své čtvrté desce spojila s dvojicí Reznor – Ross, to vlastně dokonale dává smysl. 

If I Can't Have Love, I Want Power má na sobě jasný otisk producentů. Zvuk Reznora, jeho kytarového ladění a efektů. Postupů a vyznění, které se podobá i jejich muzice složené k soundtracku k Watchmen (seriálová série pod taktovkou Damona Lindelofa). Slyším a cítím v tom stejné démony, podobné pochybnosti a skličující temnotu. Podobná témata jak pro Halsey, tak pro Reznora.

Ashley má za sebou dost divokou životní jízdu. Stihla si ještě jako teenagerka sáhnout na život, byla jí zjištěna bipolární porucha, se kterou se snaží popasovat dodnes. Depresivní stavy střídané pocitem, že dokážete všechno. If I Can't Have Love, I Want Power? Tohle mi k ní dokonale sedí. Zlomená holka, která se umí vyzpívat ze všech životních trablí, co zažívala a nadále zažívá. Klidně punkově (Easier than Lying), když je potřeba. Chvíli zpívá sladce, ale vy cítíte, že je na pokraji hysterického štěkání. Že se neustále pohybuje na hraně. 

Její nová deska je další silný motiv. Tím se stalo těhotenství (protože tuhle desku tvořila v době, kdy čekala své první dítě), zrození nového života v těle, které ale lze vnímat i jako sexuální objekt. Něco, co se dá použít a zneužít. Halsey opět klade nepříjemné otázky a produkuje klipy, které provokují a jdou dál než ostatní. Holka, která svou slávou získala vytouženou nezávislost a vytvořila desku, kterou lze považovat za její umělecký vrchol. 

Když si novou Halsey postavím vedle nejlépe hodnocených popovek roku, vyznívá její deska jinak. Je nad věcí, trochu spratek s přidrzlým chováním, rockově hlučná a odvázaná. Neplete sladké uspávanky mezi zuby, ale uvažuje o nich. Postavil bych vedle ní tento rok snad už jen Prioritise Pleasure od Self Esteem. Halsey vypadá vedle těch zpovědí raperů či prazvláštních kooperací dospěleji, nemá potřebu pózovat ani se opakovat. 

Úvodní The Tradition a hned za ní navazující Bells in Santa Fe skvěle otvírají desku. Za první jmenovanou věcí stojí právě Reznor a Ross (určitě není od věci zmínit i Grega Kurstina, který se podílel na dvou kusech z této desky, hvězdný producent, co stojí za Adele nebo Pink). Další kytarově výrazný zásah je (vedle nejodvázanější Easier than Lying) You Asked for This, s výbornou rockovou atmosférou, načichlou industriálem. Stojí zde opět všechny zmíněné persony vedle sebe. Naprostá paráda. 

Producentská dvojice se nebála Halsey ukázat ve všech jejích polohách, v jakých jí to sedí. A přidali velkou řadu nových. Takže vedle vyloženě akusticky křehké Darling zazní vokálně experimentální Lilith (se skvěle vyzpívanými pasážemi ve vlastním rytmu, na pokraji nasranosti), ale i elektronická Girl Is a Gun se svým „touch my trigger“. Jedním z dalších vrcholů desky je pianem podtržená 1121. Halsey zpívá o lásce (jako vždy, z nějakého úhlu pohledu) ale působí to (jako vždy), naprosto opačně (než bychom z písně o lásce čekali). Její další destruktivní stav, se kterým se vyrovnává a vidí věci v širším spektru. Oproti tomu zde zazní i protipól, rozjuchaná a výrazně rytmická Honey – která ve svém nitru (opět) taková není (protože posloucháme Halsey, u které není nic tak jednoduché, jak by se mohlo zdát). Sladké pocity střídá krev mezi rty a bolestné štípání, konec. Protože ten musí přijít vždy. Vlny ještě pročísne předposlední The Lighthouse, plná kouřového oparu drásavé kytary a pomalého rytmu. Pocit nekonečného bloudění po pláži, hledání pomyslného majáku, který tam být vůbec nemusí a jakákoli záchrana může být naopak koncem. 

If I Can't Have Love, I Want Power zní jako velká deska a skutečně jí i je. Halsey sem dostala konečně všechnu svou zoufalou bolest, otisk duše, který už není schován jen v textech. Poprvé se výrazně projevuje i v muzice, která opustila mantinely popového sevření. Halsey nadále překvapuje, přestože jsem si vědom, že nikdy nechtěla být jen popovou hvězdičkou v řadě. Své bolesti prodává v luxusním balení, kdo není připraven, bude trpět. Kdo vezme tuhle muziku jen letmo, povrchně, pak mu není souzena. U Halsey to chce trochu té odvahy navíc, vyplatí se to. 

Desku Halsey prezentovala i v podobě filmu se stejným názvem, jaký má tato deska. Film měl premiéru v srpnu minulého roku.