Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hands - Give Me Rest

HandsGive Me Rest

Victimer7.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Pokud chce někdo změřit odstín k moderní fúzi metalu, rocku a atmosférických motivů, tohle je etalon.

Loňské léto mizerné kvality sebou neslo i pozitivní přívlastky. Pokud se omezím na tvrdě rockovou (vyslovuj klidně metalovou) ekipu vzniklých nahrávek v tomto období, zase tak špatně nebylo. Mimo jiné, vyrostlo na stromě chutných plodů i jedno zaoceánské album, které snese ta nejpřísnější měřítka...

 

Solidní výčet dobrých, skvělých a ještě lepších nahrávek předchozí sezóny byl plný osvědčených interpretů, ale naštěstí i těch neokoukaných. Mezi ty druhé řadím také americkou, přesněji dakotskou trojici HANDS. Tito floutci holdují křížení metalové těžkosti, chytlavých melo momentů a rockové hravosti, to vše ruku v ruce s klenutou atmosférou, ke které netřeba okázalých kláves, což je třeba ocenit. Jekota, Blekota a Dakota přitom na první mezipřistání mydlí klasický riffovaný post metal, moderní to odnož spojenou s mnoha vlivy, odlivy a mohutnými přílivy mnoha dalších neméně moderních prvků, ale věc se má poněkud jinak. Již léta jsem totiž nenarazil na tak pestrý a promyšlený materiál. V rámci post metalových vibrací není nijak složité vykročit směrem k mdlé interpretaci přečtené přes rameno kolegy z vedlejšího bytu, takže kdykoliv (čím dál méně), když zaslechnu něco inovativního, tak pookřeju a rozehraji mimické svalstvo v tik podobný úsměvu. HANDS jsou mezi vyvolenými.

 

Tři, čtyři - "Give Me Rest" se rozehraje do netušených prostor polykající hardcore nepříčetnost, post rockově křehkou harmonii, stejně jako hustě metalovou soustavu stěn a dokonce dojde i na koketování s gothic rockovou pochmurností ("Here I Am"). Početný přehled hudebních nitek, důkladně propojených v jednu konstruktivní, doplňuje silně atmosférická složka, která neruší, protože vše je vyváženo s rozvahou a co jest nadváhou, to odříznuto a označeno je za nadbytečně tučné. Nepotrpím si plytké superlativy, ale při vzpomínce na "Give Me Rest", nemohu jinak než se zájmem hltat každý tón, další novou polohu a ustavičně klepat do rytmu. Moderní, neomezené, útočné i smířené a hlavně výborné album. Chvíli hra na pocity, chvíli krátká vizita v řeznictví, pak až popově vzletná melodie a nakonec zas kovová duše plná hardcoreových hlenů. "Give Me Rest" není patvarem dohromady splácaných nesedících kusů stavebnice, ale výstavní paletou hrající barvami od světle žluté po tmavě šedou a každá z barev mezi v bohatém rozmezí se lehce zablikotá.

 

Překvapení? Jednoznačně ano. Doposud jsem o HANDS neslyšel, a to ani ve spojitosti s někým jiným. Podobně jako k Junius, ke kapele přicházím tak trochu s křížkem po funuse, tedy v době, kdy už je kariéra dávno rozběhlá v pole i les, ale nevadí, rád vše napravím. "Give Me Rest" je už třetím dílem do kroniky dakotských post metalových dudáků a po tomto direktu ani není jiná možnost, něž navštívit také předešlé nahrávky. Se vrušením, nikoliv s obavami. Tohle vše zajistila aktuální porce dobrot a lahůdek v podání kapely, jejíž název si vryji hluboce do paměti. Takže jaképak obavy...?

 

Překvapení? Ani ne. Copak jsme všichni rezignovali a v podobném duchu již nic nečekali? HANDS sice vycházejí z křižovatky metalu, rocku a HC, ale jistým krokem a nebojí se výzev. Nejsou omezeni prakticky ničím, jen se vyjadřují jak jim ¨zobák narost¨, z toho vycházejí a na patro se jim lepí další a nové zbytky všemožných příchutí. Pořád jsou mezi námi tací, kteří umí zaujmout a posunout stokrát objevené dál. Tihle stojí na vrcholu pomyslné pyramidy a HANDS se drápou právě na tohle místo. Albem "Give Me Rest" zcela zaslouženě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

resuah / 18.12.12 14:30odpovědět

In LOVE! Tohle je naprosto parádní věc. Ve všech ohledech ... na poměry parádní sound a HODNĚ chytlavá muzika.

Jirka D. / 7.10.12 20:48odpovědět

Vynikající deska, intimní, osobní zpověď, do které je radost pronikat. Shane Oschner dal dohromady jeden z nejsilnějších emotivních materiálů loňského roku.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky