Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hanging Garden - The Unending (EP)

Hanging GardenThe Unending (EP)

Garmfrost16.4.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Je EP The Unending pouhou výplní mezi dlouhohrajícími nahrávkami Hanging Garden?

V případě Hanging Garden si můžeme s klidným svědomím říct, že spolu s vydávajícím labelem Agonia Records kují železo, i když není žhavé. Řadovky jim vychází zhruba v dvouletém intervalu, v mezičase zveřejňují tuny singlů a spousty EPs. Minulý rok jsme se tady věnovali zajímavému akustickému živáku Citylight Sessions, kde kapela odstranila veškeré rockové nebo metalové hrany a dala známým skladbám akustický a elektronický kabátek. Tento malý dárek mi udělal radost, byť bych ocenil skladby nové. V současné době jsou finští melancholici ve fázi předprodukce nové řadovky a podle nich bylo vhodnou příležitostí nabídnout svým posluchačům další EP pojmenované The Unending.

 

Čtyřskladbové minidílko The Unending se věnuje rituálům, harmonii s přírodou, něžné estetice ukrývající rozbouřené emoce…

 

Hanging Garden se zmocní noci a přitom experimentují s elektronickými vizemi. Začátek nahrávky je poněkud pochmurný a zahalený do mlhavých stínů. Skladba se postupně proměňuje v klasický gothic metal, kterému dominuje jak jinak manželská dvojice Hatakkových. Než se objeví chytlavý refrén, musíme se nořit v bahně šedi. Tuším, že záměrem bylo s odkazem na lyriku, znít nevlídně a nepřístupně a slunce na scénu vpustit pouze místy. Mimo to se neděje nic závratného a bohůmžel ani zajímavého. Následující singlovka The Passage posluchači zhýčkanému kouzlem The Garden udělá bezesporu větší radost. Vnímám stagnaci? Těžce! Skladba je chytlavá, je ostrá a pěkně nazpívaná oběma pěvci. Nicméně pevně v duchu zmíněné nahrávky. Je mi jasné, že v ranku gothic/doomu je přijatelnější znít podle zajetého vzorce, já však Hanging Garden sledoval právě pro neustálou změnu. A to se nyní neděje.

 

hanginggarden

 

V Morgan’s Trail se Hanging Garden vrací božský dech a skvostná éteričnost. Mísí v sobě kus blackového drápu, něžných ploch a neotřele nasnímaných zpěvů. Skladba má křídla a nebojí se je roztáhnout. Mám pocit, že se vznáším nad krajinou a prorážím skalní masívy skrze deštivá oblaka… Takové Hanging Garden mám rád a doufám, že následující full-lenght album bude alespoň v takovém duchu. Krátkou nahrávku uzavírá The First Sunrise. Opět vnímám dotek The Garden. To znamená mocnou euforii i tichou uzavřenost spolu s chytlavou melodikou a střídavě jemnými pěveckými liniemi a screamů.

 

Dočkáme se posunu, nebo kapele vyhovuje úspěšný vzorec? Odpověď nechci znát, ale ocenil bych v tomto případě méně časté realizace, nebo méně louhování. Chuť se vytrácí a kouzlo pomalu a nenápadně mizí… The Unending je příjemným počinem, nepřinášejícím nic kromě pár pěkných skladeb. To samozřejmě není málo, ale ani mnoho.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky