Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V hudebním houští se dá pohybovat dvěma způsoby. Buďto mlátíte cestu napřímo, neohlížíte se a zanecháte za sebou zdevastovaný pás jako opečovaný buldozerem. Nebo se točíte kolem každého smrčku, zatrylkujete s potápkou u tůně a vůbec si to dobrodružství užíváte. Mistr vibrujících blan z Německa, Hannes Grossmann, volí druhou metodu, ale rozhodně s notama nejedná v rukavičkách. Kdo by tápal v myšlenkách o koho jde, měl by si projít diskografii kapel Necrophagist, Obscura či Blotted Science. Nejen v těchto technických squadronách namlátil řadu alb a bylo jen otázkou času, kdy se chopí tvůrčí hůlky a vytvoří něco ve svém vlastním klobouku. Protože není denní realitou, aby bubeníci vydávali vlastní sólovky, je tento případ tím zajímavější. Na druhou stranu jen těžko můžeme čekat, že převrátí svoje dosavadní cítění naruby a výrazně překvapí.

The Radial Covenant se ukazuje ve světle, které odhaluje příbuzné rysy s kolegy od fochu s upřímností rentgenu. Jeho zkoumavým paprskům neunikne nic a díky nim jsme zároveň schopni odhalit jemné detaily, díky kterým si album zasloužilo právo na vlastní identitu. Celé je nahuštěné složitým materiálem, který sahá do kapes melodickému deathu i jeho technickému bráškovi,  od obou si bere podle momentální chuti a kombinuje. Grossmann tyje z předchozích zkušeností, které z desky sálají na sto honů a šíří dál esenci podobně zaměřených kapel, které staví technickou hru nad vlastní matku.

Aby to nebylo tak jednoduché, dostatek prostoru zároveň nabídnul melodiím, které z alba dělají  přístupnějšího kamaráda se sympatickým úsměvem. Strávit těch sedm kompozic je zážitek, který vyžaduje plné nasazení a ani potom není zaručeno, že dojde k odměně v podobě znovu probuzené chuti. Na cestě nás neustále atakují složité kytarové vyhrávky, kterými je album protkané skrz na skrz. Pomocí kombinačních machinací jsou tyto krkolomně sestavené konstrukce propleteny poslechovými obrazy, jejichž smysluplné kontury nás nejednou pohladí a zanechají příjemnou vzpomínku. A u vzpomínky bych do budoucna možná zůstal. Nenacházím totiž mnoho důvodů, které by mě přinutily dát tomuto albu přednost před něčím od Necrophagist nebo Obscury. Hannes motá v jednom hrnci věci použité a přináší jen málo vlastního. Album navíc působí trošku rozháraným a neuspořádaným dojmem, ze kterého na mě jde nervozita. Někdy v budoucnu bych se třeba rád vrátil k několika určitým momentům, ale poslouchat to celé mě už neláká.

A nezachrání to ani překvapení v podobě zajímavých kláves. Že je někdo namontuje do podobného mišmaše je odvážný krok, ale tady to vyšlo. Nejde o běžné klavírní rejstříky v roli inter a zaprášených gobelínů kryjících pozadí. Je to zajímavá vsuvka ve skladbě Solar Fire Cells, která mi přivodila lehké mrazení z kosmického nekonečna, jaké uctívají Arcturus. To už je hodně ujeté bokem a naznačuje to značnou pružnost v Hannesově myšlení. Výraznější pohyb kláves zachytíme ještě v The Voyager, kde zanechávají neurčitý pocit na patře, ale síla předchozího zážitku je pryč.

Hannes své album nabubnoval a chopil se i kytary. Kytarových stop je tam spousta, je nemožné určit, které dráty jsou jeho, pochválit mu tak mohu bubenický kumšt, to je ale házení hrachu na zeď. Nelze pochybovat u seřízeného stroje. Tuhle desku ale ohrožuje silná konkurence, proti které bude jen horko těžko shánět munici stejného kalibru. Nicméně jak už jsem zmínil dřív, i tady je celá řada silných momentů, kvůli kterým je záhodno dát albu šanci.