Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Haru Nemuri - Haru To Shura

Haru NemuriHaru To Shura

Lomikar11.8.2020
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: Bandcamp, mp3 přehrávač
VERDIKT: Debutová deska mladé japonské umělkyně vás neohromí nějakým konceptem či komplexitou. Zato splňuje nároky, které bychom od mladých nezávislých hudebníků měli mít - je to dravé, upřímné, těžko uchopitelné a drzé.

Japonsko pro mě je odjakživa neproniknutelným makrovesmírem, před kterým mám obří respekt, ať už se jedná o historii, společnost či audiovizuální kulturu. Svého času jsem si z ní lízl z kdejakých kategorií, ať už se jedná o film (Takashi Miike, Mamoru Oshii, Takeshi Kitano), komiks (Masamune Širó) či hudbu (thrash, cory a zejména punk druhé poloviny 70. let), výsledkem ale byla vždy kombinace nadšení s frustrací kvůli tomu, že není možné obsáhnout celou tu rozsáhlou a strašně rychle se rozvíjející nebo nepopsanou scénu. Scénu, jejíhož plného docenění nelze dosáhnout bez toho, aniž by se člověk perfektně orientoval v (pop)kulturních specifikách tohoto proklatého národa. A pokud bych se rozhodl tomu onen čas a prostor věnovat, asi by mi nezbylo, než rezignovat zase na vlastní kulturní prostředí. Ve světě japonské kultury budu pak raději navždy turistou. Čím dříve si to člověk přizná, tím dříve se posune dál.

 

Koneckonců debutová deska japonské hudebnice Haru Nemuri se ke mně také nedostala žádnou mimořádnou linkou Praha-Tokyo, nýbrž přes malé francouzské vydavatelství Specific Recordings, které se rozhodlo ji vypustit do světa a dostat mezi dělný evropský lid. Díky tomu jsem narazil právě i na videoklip k písni Let's Dream (zakoupíte-li si nicméně digitální desku přes Bandcamp, tak jsou názvy většiny songů uvedeny v japonštině, což chceš), kde do jednoduché klavírní melodie intenzivně cosi japonsky mele rozcuchaná pokémonka a u toho sebou její tělo podezřele trhá, zatímco její hlas zní naléhavěji a naléhavěji. Píseň navíc splnila účel nevyhnatelného ušního červa, který mi hraje v hlavě tak nějak permanentně a ani neumožňuje pozpívávat si společně s onou melodií, protože japonsky umím maximálně 'děkuji', 'na shledanou' a čtyři nadávky. A ani jedno se v písničce nevyskytuje. Zato hned v prvním tracku alba se řekne naprosto zřetelně slovo 'semeno', což mojí kramářskou duši tak nějak vždycky dětsky pobaví. Přislo mi důležitý to napsat.

 

 

Fanoušci japonského popu, pro které by zveřejněný singl mohl být celkem silným lákadlem, by však u samotného alba mohli vyletět z bot. Pětaadvacetiletá Haru Nemuri se totiž na větší části desky pohybuje po škále, na níž se nachází vlivy od post punku, přes noise rock až třeba někam k powerviolence. A ano, semtam to kopne i téměř do čistého popu. Ani takové písně ale nepůsobí jako ulehčení tíživých chvil a pocitů, které se na nás doposud deska snažila navalit, nýbrž díky velmi neurotickému vokálnímu projevu interpretky stále cítíme, že i za  relativně příjemnými melodiemi cosi nehraje, něco se tam skrývá a neumožňuje uvolnění.

 

Ona ta žánrová neukotvenost a netrpělivost u debutové desky samostatné mladé umělkyně pak pomáhá k tomu, že ten projev působí autenticky, jako vyložená potřeba uměleckého vyjádření se rozkolísané dušičky. Artová terapie. A to poslední, co by z toho pak někdo může cítit, je nějaký externí producentský vklad. Může to být nevyrovnané, možná trochu manýristické, hysterické a přehnané, ale takové by dle mě debuty mladých interpretů i trochu být měly. Na oplátku pak deska dokáže dodat v nejednom momentu upřímnou dávku neregulované energie. To se pak přistihnete, jak v tramvaji se sluchátkama hrozíte prstem a u toho opakujete společně s hudebnicí "Distóšon, distóšon, distóšon, distóšon!" i přesto, že víte, že za tímto termínem stojí její neschopnost pořádně vyslovit slovo "distortion".

 

Pokládat si u této desky otázky začínající slovem 'proč' je cesta, kterou je úplně zbytečné se vydávat. Proč jsou tam ty přechodové intermezzo tracky, nazvané prostě ZZZ? Proč se někdo nesnaží v roce 2019 alespoň trochu zamaskovat ty počítačový bicí? Proč tu strašnou kytarovou vazbu následuje píseň, která zní jak k titulkové sekvenci nějakého hodně ukřičeného anime seriálu? Bitvu o nalezení racionálního smyslu v této desce nemůžete vyhrát. Je to vyhrocené, zmatené album, kde jste s každou písní na jiném území a dost často nechápete, co se po vás chce. A já jsem přesvědčený, že tak by to zkrátka u mladých interpretů pocházejících z úplně jiného prostředí mělo být. Distóšon!

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky