Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Japonsko pro mě je odjakživa neproniknutelným makrovesmírem, před kterým mám obří respekt, ať už se jedná o historii, společnost či audiovizuální kulturu. Svého času jsem si z ní lízl z kdejakých kategorií, ať už se jedná o film (Takashi Miike, Mamoru Oshii, Takeshi Kitano), komiks (Masamune Širó) či hudbu (thrash, cory a zejména punk druhé poloviny 70. let), výsledkem ale byla vždy kombinace nadšení s frustrací kvůli tomu, že není možné obsáhnout celou tu rozsáhlou a strašně rychle se rozvíjející nebo nepopsanou scénu. Scénu, jejíhož plného docenění nelze dosáhnout bez toho, aniž by se člověk perfektně orientoval v (pop)kulturních specifikách tohoto proklatého národa. A pokud bych se rozhodl tomu onen čas a prostor věnovat, asi by mi nezbylo, než rezignovat zase na vlastní kulturní prostředí. Ve světě japonské kultury budu pak raději navždy turistou. Čím dříve si to člověk přizná, tím dříve se posune dál.

Koneckonců debutová deska japonské hudebnice Haru Nemuri se ke mně také nedostala žádnou mimořádnou linkou Praha-Tokyo, nýbrž přes malé francouzské vydavatelství Specific Recordings, které se rozhodlo ji vypustit do světa a dostat mezi dělný evropský lid. Díky tomu jsem narazil právě i na videoklip k písni Let's Dream (zakoupíte-li si nicméně digitální desku přes Bandcamp, tak jsou názvy většiny songů uvedeny v japonštině, což chceš), kde do jednoduché klavírní melodie intenzivně cosi japonsky mele rozcuchaná pokémonka a u toho sebou její tělo podezřele trhá, zatímco její hlas zní naléhavěji a naléhavěji. Píseň navíc splnila účel nevyhnatelného ušního červa, který mi hraje v hlavě tak nějak permanentně a ani neumožňuje pozpívávat si společně s onou melodií, protože japonsky umím maximálně 'děkuji', 'na shledanou' a čtyři nadávky. A ani jedno se v písničce nevyskytuje. Zato hned v prvním tracku alba se řekne naprosto zřetelně slovo 'semeno', což mojí kramářskou duši tak nějak vždycky dětsky pobaví. Přislo mi důležitý to napsat.

Fanoušci japonského popu, pro které by zveřejněný singl mohl být celkem silným lákadlem, by však u samotného alba mohli vyletět z bot. Pětaadvacetiletá Haru Nemuri se totiž na větší části desky pohybuje po škále, na níž se nachází vlivy od post punku, přes noise rock až třeba někam k powerviolence. A ano, semtam to kopne i téměř do čistého popu. Ani takové písně ale nepůsobí jako ulehčení tíživých chvil a pocitů, které se na nás doposud deska snažila navalit, nýbrž díky velmi neurotickému vokálnímu projevu interpretky stále cítíme, že i za  relativně příjemnými melodiemi cosi nehraje, něco se tam skrývá a neumožňuje uvolnění.

Ona ta žánrová neukotvenost a netrpělivost u debutové desky samostatné mladé umělkyně pak pomáhá k tomu, že ten projev působí autenticky, jako vyložená potřeba uměleckého vyjádření se rozkolísané dušičky. Artová terapie. A to poslední, co by z toho pak někdo může cítit, je nějaký externí producentský vklad. Může to být nevyrovnané, možná trochu manýristické, hysterické a přehnané, ale takové by dle mě debuty mladých interpretů i trochu být měly. Na oplátku pak deska dokáže dodat v nejednom momentu upřímnou dávku neregulované energie. To se pak přistihnete, jak v tramvaji se sluchátkama hrozíte prstem a u toho opakujete společně s hudebnicí "Distóšon, distóšon, distóšon, distóšon!" i přesto, že víte, že za tímto termínem stojí její neschopnost pořádně vyslovit slovo "distortion".

Pokládat si u této desky otázky začínající slovem 'proč' je cesta, kterou je úplně zbytečné se vydávat. Proč jsou tam ty přechodové intermezzo tracky, nazvané prostě ZZZ? Proč se někdo nesnaží v roce 2019 alespoň trochu zamaskovat ty počítačový bicí? Proč tu strašnou kytarovou vazbu následuje píseň, která zní jak k titulkové sekvenci nějakého hodně ukřičeného anime seriálu? Bitvu o nalezení racionálního smyslu v této desce nemůžete vyhrát. Je to vyhrocené, zmatené album, kde jste s každou písní na jiném území a dost často nechápete, co se po vás chce. A já jsem přesvědčený, že tak by to zkrátka u mladých interpretů pocházejících z úplně jiného prostředí mělo být. Distóšon!